Archiv pro rubriku: Významné dny

vzpomínky a upoutávky na významné dny

Oslavy 90. výročí zrození Československé republiky v Hradci Králové

Nevlídné počasí neodradilo stovky věrných Hradečáků  k respektu zakladatele
prvního státu a k připomínce slavného dne výročí.

Hlavní projev přednesl odstupující hejtman Ing. Pavel Bradík. Vyzdvihl respekt první
Československé republiky v nové Evropě po „První světové válce“ a to jak
v politické i ekonomické oblasti. Jeho slova se i nepřímo dotýkala v kontextu tzv. 
sociálních obratů k současnosti. Citoval Masarykova slova, že by tehdejší republika potřebovala 50 let
ke zklidnění a stabilizaci ekonomiky i politiky, aby perspektivně realizovala to, co by prospělo celému
národu. „Konstruktivní změny nelze v demokratické společnosti provádět přes noc, ale je
třeba trpělivosti, práce a odpovědnosti k uskutečnění vize odpovědné a spravedlivé
demokracii“,
řekl prezident Masaryk v předválečném období republiky.  

Primátor města Hradec Králové pan Ing. Otakar Divíšek předal vyznamenání a ocenění
příslušníkům armády, státní a hradecké policie, členům požárního sboru a dobrovolným hasičům, a významným hradeckým občanům. 

Oslavy byly zakončeny českou státní hymnou.

Pokračování oslav bylo tradičně u pomníku účastníkům „třech
odbojů“
na Eliščině nábřeží u Sokolovny. Hlavní projev přednesl předseda Konfederace
politických vězňů  v Hradci králové Zdeněk Kovařík:

29. říjen  — 2008.

„Vážené dámy, vážení pánové, sestry a bratři.

 

Dvacáté století bylo poznamenáno politickými i vojenskými akcemi a boji pro vznik
mnoha států. 28. říjen roku 1918 byl zapsán jako den vzniku prvního našeho samostatného
státu — Československé republiky.

Stojíme u pomníku tří odbojů proto, abychom si připomněli, že Československá republika
postupně vznikala nejen politickým vyjednáváním mezi státy a velmocemi, ale, a to hlavně na bojištích východních, jižních a západních front Evropy v období let 1915 až
1918.

Jména bojišť na levé straně pomníku symbolizují jen několik významných míst
bojů za naší svobodu — za Československou republiku.

Bohužel, chod lidstva a dějin jde mnohdy jiným směrem, než si představujeme. Nežijeme odděleně od ostatních
států a seskupení.

Období  v letech 1920 — 1931  bylo období rozkvětu tehdejší republiky, ale hrozba
nacistického Německa po roce 1933 nás přinutila přejít k jinému — obrannému
systému politiky a obrany státu.

Byli jsme nechtěně zavlečeni do nutností a událostí, kterým jsme se chtěli vyhnout.

Po překotných událostech a zradě tzv. západních spojenců v roce 1938 jsme prakticky zůstali
osamoceni proti všem našim hraničním sousedům a tak v myslích svobodomyslných občanů a vojáků 
se zrodila myšlenka opětného odboje a to proti nacismu. Druhá světová válka se opět neobešla bez
přímé účasti našich obětavých a hrdinných občanů a vojáků v bojích na všech
frontách této války.

Jména těchto bojišť a míst utrpení těch, kteří i doma pozvedli zbraň proti nepříteli
jsou uvedena v prostřední řadě tohoto pomníku. 

Opět jsme měli svoji Československou republiku, stát o kterém jsme snili. Ale jen velice krátkou
dobu.

Bohužel následující léta od roku 1948 nás opět uvedla do doby nesvobody, která
byla zvlášť nebezpečná pro nás, protože jsme nebojovali proti cizímu nepříteli, ale proti našim
komunistům, kteří byli tentokrát našimi úhlavními nepřáteli. Komunisté byli nepřáteli
všech svobodymyslných občanů, a všech těch, kteří chtěli žít v opravdové  svobodě.
A proto opět se dali do boje. Bylo smutné to, že i v těchto řadách stáli v přední
linii ti, kteří již bojovali dříve za tuto svobodu a mnoho z nich i dvakrát ve svém životě.

Pravá strana tohoto pomníku už jen zobrazuje významná místa těchto bojů — místa
utrpení — věznice a koncentrační tábory v otrockém  komunistickém systému
státu v letech 1948 až 1989. 

Mějte proto na paměti, že by nikdy nemělo dojít k dalšímu rozšiřování těchto
pamětních připomínek a pomníků. Toto si musí uvědomit  hlavně naše mladá generace, naše
děti i vnuci a to po celou dobu jejich života, protože minulost pro ně musí být mementem důsledného
varování. Lidský život je velice cenný, a proto bylo, a je zbytečné ho mařit ve válkách, věznicích a koncentračních táborech.

Je na nás, jestli přerušíme zakletí a prokletí osmiček v našich dějinných
letopočtech.

Děkuji vám za pozornost“

Význam dnešních oslav zhodnotil a uzavřel primátor města pan Ing. Otakar Divíšek
s poděkováním za účast v dnešním opravdu nepříznivém počasí.

Státní hymna v přednesu hradecké vojenské hudby uzavřela důstojné setkání.

Zd. K — říjen 2008

Prezident udělil státní vyznamenání i členům KPV ČR

Poslední dny nám sice přinesly několik vysoce aktuálních témat, ale my jsme se dnes sešli proto,
abychom si připomněli, že je tomu přesně devadesát let, kdy byla obnovena naše suverenita a kdy České
království, součást tehdejšího Rakouska-Uherska, nahradil nový státní útvar,
Československá republika. Česká státnost však za sebou v té chvíli měla již téměř
tisíc let své existence. I tento překrásný sál Starého královského
paláce odkazuje k časům daleko dávnějším, než je 28. říjen 1918.

Dnes chci připomenout i poslední čtyři roky, které tomuto dni předcházely. První světová
válka nebyla naší válkou, ale počet jejích obětí byl i u nás nesmírně
vysoký. V Čechách a na Moravě by se stěží našla rodina, která by touto válkou nebyla krutě
zasažena. I v nejmenších vesničkách dodnes zůstaly pomníky nesoucí jména těch, kteří
se z ní nevrátili. Památku padlých v této strašlivé válce si naši
předkové v průběhu 20. a 30. let minulého století připomínali, ale doba pozdější na ně
pozapomněla.

Proto chci dnes — při této slavnostní příležitosti devadesátého výročí vzniku
našeho novodobého státu — vzpomenout na všechny naše vojáky, kteří během první
světové války položili své životy, ať už to bylo na kterékoliv straně fronty. Jejich památka by se měla natrvalo vrátit do povědomí nás všech. Neměli bychom vzpomínat jen na některé
z nich.

Nejen první světová válka, ale i oněch devět desetiletí, které uplynuly od jejího
skončení, mnoha našim spoluobčanům, zejména těm mladším, připadají jako cosi pradávného,
co má s naší současností jen málo společného. Není to pravda, ale částečně
takový pocit chápu. Býváme zdravě skeptičtí k jakémukoli nadnesenému patosu.
Býváme střízliví, civilní a na velká slova obvykle reagujeme naší velkou a mocnou
zbraní — ironií a humorem. Nemáme rádi moralizování a nenecháme se nutit
k projevům něčeho, co necítíme.

Někdy se však tento postoj obrací proti nám. Je to tehdy, kdy poněkud lehkomyslně zlehčujeme významné
okamžiky našich národních dějin, ač je to minulost nás samých, našich blízkých, našich
rodin, našich bezprostředních i vzdálenějších předků. Právě tyto okamžiky a prožitky
vytvářejí naši vlast, která je základním rozměrem našich individuálních
i společných obav, nadějí i jistot.

Význam pojmu vlast, jenž byl podobně jako mnoho jiných tolikrát zneužíván a vyprazdňován,
si člověk uvědomí nejsilněji, když je mu odepřen. Mohou o tom vyprávět celé generace našich emigrantů,
kteří uprchli před nacismem či komunismem a kteří museli zapouštět kořeny v jiných kulturách,
v jiných společenstvích, v jiných tradicích. I když se v novém prostředí
nakonec zabydleli a nalezli v něm druhý domov, na svou vlast zapomenout neuměli a nechtěli. Ztrátu vlasti
cítili jako ránu, která se sice zhojí, ale bolavá jizva po ní zůstává a nemizí.

Pojem vlast patří proto mezi těch několik málo, které nemáme právo zpochybňovat, relativizovat či
se k nim chovat laxně. Patří mu projevy úcty a bedlivé ochrany. I proto, že nejde jen o něco, co
bychom vytvořili my sami, dnes žijící, něco, co se proto může stávat předmětem aktuálních
mocenských a politických her pro jedno či dvě volební období.

Náš stát jsme zdědili od mnoha předchozích generací. Rozrůstal se i zmenšoval, ale nikdy zcela
nezanikl. I v dobách, kdy jsme byli součástí široce založeného rakousko-uherského
integračního projektu, České království existovalo a Habsburkové se nechávali korunovat
českými králi.

I během nacistické okupace jsme měli v Londýně exilovou vládu, uznávanou mnoha zeměmi světa.
Nebylo pochyb, že pokud budou Hitler a jeho spojenci poraženi, nezůstaneme jen bezvýznamným regionem Velkoněmecké
říše, ale budeme znovu samostatnou, svobodnou a demokratickou republikou v předmnichovských hranicích. Toho
docílit bylo hlavním motivem těch, kteří odešli bojovat do ciziny, i těch, kteří vedli
ilegální odboj doma a často končili ve věznicích a koncentračních táborech nebo před
popravčími četami. To oni nám předali stát jako nezpochybnitelné, draze vykoupené dědictví,
abychom se o něj starali, bránili ho a předali dalším generacím.

I před devadesáti lety existovaly různé názory na to jak a kudy jít. I tehdy někteří
významní mužové a ženy zastávali názor, že bychom měli zůstat součástí
rakousko-uherského soustátí, protože tím bude našim národům zajištěna vyšší míra
bezpečnosti a naše síla k prosazování národních zájmů bude mnohem větší, než
když budeme samostatní.

Zvítězila však koncepce jiná: republikánská, samostatná a suverénní. Za obrovské podpory veřejnosti dokázaly naše politické, intelektuální a hospodářské elity
v čele s Tomášem Garriguem Masarykem přesvědčit o této koncepci vítězné mocnosti
první světové války, především Spojené státy americké. Nemalou roli v tom
sehráli i naši legionáři. Vznikla republika, která sice své problémy měla, ale byla
svobodná a životaschopná.

Naši předkové nedocenili, že naše evropské okolí není tak ideální a idealistické,
jak vypadá. Selhání spojeneckých svazků s Francií a Velkou Británií, vedoucí
k Hitlerem nadiktované mnichovské dohodě, se stalo osudovou národní tragédií, ale snad
i prozřením, že v reálném světě stojí prospěch jednotlivých států vždy nad
vznešeně znějící rétorikou a že když jde do tuhého, je jim bližší košile vlastních
zájmů než kabát idealismu. To se projevilo i po druhé světové válce, kdy
nás vítězové války v nové velmocenské partii přepustili Stalinovu impériu.

Když byla v únoru 1948 zlikvidována i ona okleštěná poválečná demokracie, bylo na dlouhých čtyřicet let rozhodnuto, že skutečná moc nad naší zemí nebude v našich rukách. To se
projevilo i v srpnu 1968. Tehdy šlo spíše o zásah impéria do svého neposlušného regionu než
o okupaci jednoho suverénního státu druhým, jak se při nedávných vzpomínkách
na toto neblahé výročí mediálně kdovíproč vžilo. Suverénní jsme nebyli ani do té chvíle.

Je tomu teprve devatenáct let, kdy se zhroucením komunismu stala naše vlast opět svobodnou. Jsou tomu čtyři roky, kdy
jsme se většinovou demokratickou volbou občanů stali členy Evropské unie a dobrovolně jí předali značnou část
své suverenity. Rozhodování o věcech veřejných se nám tím opětovně vzdaluje. Jsme
v situaci, kterou poměrně důvěrně známe: v přesvědčení, že činíme to nejlepší pro
náš stát, jeho významných charakteristik se vzdáváme. Zda bude tento krok pro naše občany
znamenat přínos či další pozdní zklamání, se neodvažuji prorokovat. To ukáže až
historický zpětný pohled, jako je ten náš, s nímž se kriticky, ale i s pochopením
díváme na činy našich předchůdců.

Nejsme národ velký, ale ani příliš malý. Važme si spojeneckých svazků se zeměmi, které
stojí na stejných civilizačních hodnotách, na jakých před devadesáti lety vznikla
novodobá republikánská podoba našeho státu. Nedělejme si však nové, přehnané iluze
o míře jejich altruismu. Mají své vlastní přirozené a srozumitelné státní a národní zájmy, tak jako je měly vždycky. Historie neskončila. I dění posledních týdnů
to potvrzuje. Máme svou krásnou zemi uprostřed evropského kontinentu.

Máme to štěstí, že v ní můžeme žít v době, kdy se nám v zásadě
daří, kdy naše životní úroveň a možnosti svobodného rozhodování jsou takové,
jaké nikdy předtím v celých jejích tisíciletých dějinách nebyly. Kdy žijeme
v míru se svými sousedy. Chraňme si to. Nebo o tom alespoň někdy trochu vážně přemýšlejme.
Třeba v takový den, jako je ten dnešní.

Žijeme rovněž ve vzácné době, kdy nám nehrozí žádné bezprostřední vnější
ohrožení. Žijeme v zemi, které se i dramatické otřesy zahraničních finančních trhů
dotýkají jen zprostředkovaně. Odděluje nás od nich naše vlastní měna a s ní spjatý
samostatný finanční systém. Vklady našich občanů a firem jsou proto ve stejném bezpečí jako
v uplynulých letech. Rozumný optimismus je proto na místě. Tím více však platí, že jediným reálným nebezpečím si v takové době můžeme být my sami. Naše
krátkozrakost a lhostejnost, nevidící dál než za obzor jednoho dne. Naše často hloupá nesvornost,
projevující se v malicherném politickém pletichaření a osobních půtkách,
v nichž zaniká smysl politiky, jako jediného osvědčeného prostoru k regulérnímu a demokratickému prosazování idejí a zájmů občanů.

Máme všechny možnosti a dostatek nástrojů k tomu, abychom Českou republiku, svou vlast, předali svým
potomkům v dobrém stavu a aby pro ně bylo slovo vlast více než jen prázdným pojmem. Je to jen na nás.

Děkuji vám za pozornost


Při příležitosti řádového dne 28. října 2008 se prezident republiky Václav Klaus rozhodl
ocenit vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické
společnosti, vynikající výsledky práce, zásluhy o obranu vlasti, hrdinské a výjimečné činy některých významných osobností a udělit či propůjčit jim
státní vyznamenání České republiky.

Pozn. redakce — Vyznamenaní — členové Konfederace politických vězňů — ČR

Prezident republiky propůjčil Řád Bílého lva vojenské skupiny plukovníkovi Jiřímu
Zenáhlíkovi
za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou
činnost
Plukovník Jiří Zenáhlík patří k hrdinům boje za naši svobodu proti
nacistické i komunistické totalitě. Za druhé světové války se po útěku do Británie
účastnil v řadách americké armády invaze do Normandie, bojů na západní frontě a osvobozování Československa. Po únoru 1948 byl donucen opustit československou armádu a v roce
1952 za účast v protikomunistické odbojové organizaci odsouzen na doživotí. Vězněn byl na Pankráci, v Leopoldově a v uranových dolech Bytíz. I po propuštění v roce 1964 byl
komunistickým režimem nadále trvale perzekvován.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Jakubu Blackému

za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva

Jakub Blacký se aktivně účastnil odboje proti nacistické okupaci i proti komunistickému režimu. Po únoru 1948 byl několikrát zatčen a posléze odsouzen za pomoc rodinám obětí komunistické
perzekuce. V téže době založil ilegální Křesťanskou demokratickou stranu. V roce 1954 byl za údajnou velezradu odsouzen na 18 let žaláře a deset let vězněn. Přes svůj vysoký věk se stále
angažuje v řadě veřejně prospěšných organizací, kterým poskytuje i finanční podporu.
Celým svým životem je příkladem nezištné občanské aktivity a lásky k naší zemi
i rodnému kraji.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Jaroslavu Grosmanovi

za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva

Jaroslav Grosman aktivně bojoval proti oběma totalitním režimům. Za druhé světové války uprchl do Sovětského svazu a jako příslušník československé zahraniční armády se účastnil bojů o Kyjev a na Dukle, kde byl zraněn. Po únoru 1948 odešel na Západ, odkud se vracel a organizoval útěky dalších odpůrců režimu za hranice. Při přípravě útěku bývalého
ministra Dr. Drtiny byl zatčen a odsouzen za velezradu na 20 let nejtěžšího žaláře. Propuštěn byl až
v roce 1963 a i poté byl stále pronásledován Státní bezpečností.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Ing. Josefu Lesákovi

za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva

Ing. Josef Lesák bojoval na barikádách v květnovém povstání v roce 1945. Po
volbách v roce 1946 se stal nejmladším poslancem nově zvoleného parlamentu. Jako člen
Československé strany národně socialistické aktivně vystupoval proti nástupu komunistické totality.
23. února 1948 byl organizátorem protikomunistické demonstrace a pochodu na Hrad s cílem vyzvat
prezidenta Beneše, aby nevzdával zápas o naší demokracii. I proto se stal prvním poslancem,
kterého komunistický režim uvrhl do vězení. Nucené práce si odpykal v uhelných dolech na Kladně. Dodnes aktivně působí v klubu Milady Horákové.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Františku Wiendlovi za
vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva
František Wiendl byl aktivním
účastníkem domácího protinacistického odboje za druhé světové války. Po únoru 1948 založil na Klatovsku protikomunistickou odbojovou skupinu a pomohl uprchnout za hranice několika
desítkám osob pronásledovaných režimem. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen na 18 let. Amnestie
se dočkal až v roce 1960. Je stále aktivně činný v rámci Konfederace politických vězňů a Sokola.

web kpv-cr.cz: 28. říjen  2008 — Zd. K.

Koncert k 90. výročí Republiky pro KPV ČR — Obecní dům 12.10.08

Slova na zahájení přednesla předsedkyně KPV — ČR.

„Vážená slovenská delegace v čele s rádkyní 
a zástupkyní velvyslance Slovenské republiky paní Vierou VISKUPOVOU, vážený pane
primátore, vážení zastupitelé Městských částí hlavního města Prahy,
vážení hosté, přátelé, Sokolové, Skauti, Orlové, PTP, muklovská rodino,
vážení členové Symfonického orchestru hlavního města Prahy a Ústřední hudby
Armády České republiky v čele s panem šéfdirigentem Jiřím KOUTEM.

Vítám Vás všechny jménem KPV ČR ve Smetanově síni Obecního domu. V tento
den a v tuto hodinu.

My všichni bez rozdílu jsme hosty pana primátora hlavního  města Prahy Dr. Pavla Béma.

Než se zaposloucháme do nádherné hudby Smetanovy „Mé vlasti“ a neméně
nádherné Janáčkovy Sinfonietty, dovolte mně krátké zamyšlení.

Mnoho generací před námi toužilo a různým způsobem usilovalo o navrácení
státnosti historickým zemím koruny české.

Mnoho utrpení bylo prožito, mnoho nesvobody a zmařených životů poznamenalo neustálý
zápas, který byl ukončen v říjnu před 90 ti lety.

Prosím, uctěme v pokoře památku všech našich předků a těch, kteří se o 
28. říjen 1918 zasloužili. K naší úctě a díkům patří i ti, kteří
za 90 let existence naší státnosti položili pro dobro rodné země svobodu, zdraví a mnohdy
i život.

Prosím o minutu zamyšlení!“ 

Děkuji.  -   MUDr. Naděžda Kavalírová

Další projev přednesl pan primátor  MUDr. Pavel Bém.:

„Dámy a pánové,

„Spolčil se s jinými, aby se pokusil zničit nebo rozvrátit lidově-demokratické
zřízení republiky.“ Tato slova stejně jako „záporný postoj k lidově-demokratickému
zřízení“ jsou odůvodněním trestu smrti pro majora René Černého. Takové
zdůvodnění stálo na stovkách dalších rozsudků.

Psali je lidé, kteří se bavili ponižováním jiných. Lidé, kteří nechali
jiné lidi týrat bez ohledu na věk, pohlaví nebo zdravotní stav, lidé, kteří brzy
ráno chodili na nádvoří pankrácké věznice jíst chlebíčky a hodnotit
chování odsouzenců, lidé, kteří odsouzeným i poslední chvíle či výkon
trestu ztrpčili do nesnesitelnosti, lidé, kterým se nedostávalo ani elementární dávky
empatie a soucitu.

Komunistický režim tvrdil, že „odstřeluje škodnou“, která měla rozvrátit demokracii,
tvrdil, že vychází z ideí svobody a štěstí pracujícího lidu. Vycházel
ze zvrácenosti a sadismu, jinak si nelze vysvětlit brutalitu, s jakou vraždil své odpůrce, ať už
na šibenici, nebo v lágrech.

Dámy a pánové, když hovoříme o zločinech komunismu, jako bychom hovořili
o čarodějnických procesech. Prokurátor Urválek jako pohrobek inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, oběti,
jejichž proviněním bylo jejich vzdělání, názory, majetek, jejich víra. Jakákoli obhajoba
se stávala jen dalším proviněním, kdokoli by se obviněných zastal, obvinil sám sebe. Může
být systém, který toto dopustí, označen za zdravý, funkční a spravedlivý?

Dámy a pánové, připomínáme si devadesát let od vzniku svobodného
Československa. Kdybychom však měli spočítat léta skutečné svobody, bylo by Československo o mnoho
mladší. Tato republika prošla mnoha tragédiemi, z nichž komunistická nadvláda byla jednou
z nejhorších. Opět proto apeluji na paměť nás všech, na naše svědomí. Připomínejme
si jména obětí a připomínejme si jména jejich vrahů.

Dámy a pánové, nevzpomínejme dnes se smutkem. Radujme se, že komunistický režim
nakonec byl zničen, a to díky tomu, že od jeho počátku proti němu stálo dost těch,
kteří měli odvahu odporovat a nést za to následky. Vzpomínejme dnes s radostí,
úctou a respektem před všemi, kteří proti režimu bojovali.

Přeji vám krásný umělecký zážitek. „

 

Následoval projev starosty městské části Prahy 1 pana  Ing. Petra Hejmy

„Vážené dámy a pánové,

Velmi si vážím vašeho pozvání na toto slavnostní shromáždění. Je mi velkou
ctí vás přivítat na území historické Prahy 1,  zde v Obecním domě,
na místě, které je nerozlučně spjaté se vznikem samostatného československého
státu.
 Již 6. ledna 1918 zde čeští poslanci přijali tzv.
Tříkrálovou deklaraci, ve které požadovali samostatnost pro český národ. Dne 13. dubna
na shromáždění ve Smetanově síni pak svoji podporu požadavku samostatného státu
vyjádřili Národní přísahou představitelé českého veřejného životy v čele
s Aloisem Jiráskem. 28. října 1918 zde představitelé Národního výboru
v Grégrově sále slavnostně přijali zákon o zřízení samostatného
československého státu.

V provolání Národního výboru se mimo jiné praví:

Lide československý !  Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil
dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Lide
československý ! Celý svět sleduje i Tvoje kroky do nového života. Tvůj vstup do země
zaslíbené. Zachovej štít čistý, ni jediným rušivým činem nesmí být zkaleny
nynější velké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustit ničeho, co by mohlo
vrhnouti stín na čisté jméno národa. Každý z Vás musí bezvýhradně
šetřiti všeho, co jinému jest svato.

Tímto provoláním vznikla tzv. První republika. Svobodná země Čechů a Slováků však
měla jen dvě desítky let trvání, a to až do září 1938, kdy prezident Beneš přistoupil
na ponižující podmínky Mnichovské dohody a Slováci posléze vytvořili svůj
vlastní stát.

Podzim 1938 znamenal nejen vznik protektorátu, ale zejména historického traumatu
a ponížení českého národa, což se projevilo nemalou kolaborací za 2. světové
války, ale i podporou komunistů po roce 1945. bohužel tyto historické skutky jsou velkým prohřeškem
proti zde vyhlášenému provolání zakladatelů českého státu. Český národ ztratil
svou svobodu, země přestala být zaslíbenou a stín na čisté jméno českého
národa byl vržen.

Gottwaldova slova na Staroměstském náměstí odstartovala jedno z nejtemnějších období
naší země. Komunistický režim si v ničen nezadal s německými fašisty. Současně
s převzetím moci v únoru 1948 začali komunisté pronásledovat skutečné
i domnělé odpůrce nového režimu. Docházelo k propouštění ze zaměstnání,
vylučování ze studia, konfiskace majetku, věznění, mučení, popravám. Nemohu ve své
promluvě nevzpomenout na mého dědu, kterého tento režim poslal na 7 let do lágru
v Jáchymově a mého tátu na tři roky k PTP.

V období od února 1948 zhruba do poloviny padesátých let tak vznikaly
v Československu tisíce odbojových skupin. S jediným cílem- získat zpět
to nejcennější, co národ může mít.

Svobodu, své vlastní sebeurčení.

Jan Werich: Špatné je zlé konat, ale ještě horší je zlému přihlížet.

Byli jste to právě i vy, kteří jste se moudrým rčením Jana Wericha řídili.
Setkáváme se při různých příležitostech, kde je vám vždy vyjádřeno
uznání, úcta, vyzdvihováno vaše hrdinství a vlastenectví. Slova jsou krásná,
nejsou však dostatečným oceněním toho, co jste pro český národ v rámci 3  odboje
prodělali. Často se marně volá po potrestání bývalých bachařů
a brutálních vyšetřovatelů. Mnohdy žijí bývalí političtí vězni v chudých
podmínkách, kdežto bývalí estébáci požívají všech výhod, včetně
odstupného, vysokého důchodu a dalších odměn. Udělejme vše pro to, aby dnešní svobodný
stát mohla na základě schváleného zákona udělat pro vás více, aby
se vám dostalo více než krásných  slov !  mohl by to být krásný
dárek vám k 90. výročí vzniku samostatného československého státu.

Zároveň udělejme vše pro to, abychom uchránili naši zemi zaslíbenou, zachovali si  štít
čistý, a nedopustili se ničeho, co by mohlo vrhnout stín na čisté jméno národy.
Každý z nás bezvýhradně šetřme všeho, co jinému jest svato !“

Následoval nádherný koncert orchestru FOK ústřední hudby Armády ČR.

1. část:       
               

Bedřich Smetana, Má vlast- Vyšehrad, Vltava a Šárka, Symfonický orchestr hlavního města
Prahy FOK

2. část:            
           

L. Janáček, symfonické dílo Sinfonietta (12. Srpna bylo  80. výročí jeho
úmrtí) FOK a Ústřední hudba Armády ČR

Všichni účinkující vystoupili bez nároku na honorář

Zd. K. — říjen 2008

Politická bitva o Gymnázium Milady Horákové

Do jednání pražského zastupitelstva 18. září  byl náměstkyní
Kousalíkovou předložen návrh schválený Radou a doplněný o finanční rozvahu.
Protože k projednání tohoto bodu byla přizvána předsedkyně KPV sestra Kavalírová, (
a zástupci Klubu Milady Horákové), která měla odpoledne jednání v Plzni, byl tento bod
na návrh primátora Pavla Béma předsunut jako bod č. 4. Zatímco předchozí body prošly zcela
hladce, na tomto místě se projednávání zadrhlo

Ale vraťme se k tomu, jak se záležitost vyvíjela: Klub dr. Milady Horákové hledal
nové místnosti pro svoji činnost a (dnes již bohužel zemřelý) člen výboru Klubu prof. Pavel
Knotek navrhnul možnost přestěhování a úzké spolupráce se Základní školou
Na Planině, kterou vedou lidé stejného myšlenkového zaměření — ředitel Mgr. Filip
Novák a jeho zástupce PhDr. Malotínský. Už při prvním setkání bylo
jasné, že se potkaly „stejné krevní skupiny“ a prakticky ihned vznikla myšlenka
na vytvoření vzdělávací instituce, která by byla zaměřena na novodobé dějiny
a na zločiny, jichž se komunistický režim na občanech svého národa dlouhodobě dopouštěl.
Především proto, že snaha, aby Ministerstvo školství zajistilo alespoň částečné zaplnění
mezery ve výuce dějin a odstranění totální neznalosti mladé generace o tomto
strašlivém období, zcela selhala.

Trnitá cesta

Konfederace politických vězňů ČR tuto myšlenku od počátku podporovala a po vzniku koncepce, kterou
zpracovalo  vedení Základní školy, došlo k několika jednáním na Magistrátu hl.
m. Prahy. Od začátku prosazoval tuto myšlenku za KPV místopředseda ing. Mirko Šťastný,
předsedkyně KPV MUDr. Naděžda Kavalírová a předseda Klubu Milady Horákové
a místopředseda KPV ČR ing. František Šedivý. V té době byl na Magistrátu
náměstkem primátora pro školství radní Štrof (ČSSD), který naši myšlenku odmítal
a zpochybňoval, takže se projednávání protahovalo a odsouvalo. Po výměně
politické garnitury se stala náměstkyní primátora pro školství paní Hana Žižková
(ODS), kterou koncepce školy a její zaměření zaujala a začala připravovat její realizaci. Bohužel
— vážně onemocněla a zemřela. Její nástupkyní se stala Ing. Marie
Kousalíková (ODS), která —  po seznámení se všemi okolnostmi a možnostmi
realizace (ve hře byly i snahy o „přidělení“ jména Milady Horákové jinému
gymnáziu, které by se začalo hlouběji zabývat programem navrženým pro ZŠ na Planině),
a po projednání pronájmu části ZŠ pro účely gymnázia od radnice Prahy
4 na dvacet let zdarma — vzala myšlenku za svou a vypracovala do Rady návrh.

Schválení v plénu

Záměr  schválený Radou hlavního města  předpokládá zřízení
čtyřletého gymnázia s čestným názvem Gymnázium Milady
Horákové.

Součástí tohoto ústavu bude i zřízení Metodického a informačního
centra Milady Horákové
jehož činnost bude zaměřena na vzdělávací oblasti:

  • organizace přednášek, besed s přímými účastníky 2. a 3. odboje,
    audiovizuálních pásem
  • semináře pro učitele pražských škol i pro veřejnost, věnované moderním
    dějinám
  • exkurze pro učitele i pro zájemce z řad občanů po památných místech
    2. a  3. Odboje
  • knihovna a dokumentační středisko zahrnující literaturu a dobové dokumenty
    vztahující se k moderním českým dějinám se zřetelem na vliv totalitních
    režimů na českou společnost; knihovna bude přístupná i veřejnosti.

Vystoupení předsedkyně KPV- sestry Kavalírové, která přečetla dopis, který poslal
z lázní Ing František Šedivý, bylo přijato s velikou pozorností:


A potom
to začalo:

Do diskuse se přihlásilo 13 zastupitelů a bylo zcela zřejmé, že nejde
o gymnázium jako takové, ale o jeho jasně definované zaměření
.

Komunisté se vyjadřovali zcela nepokrytě proti a jejich zastupitelka Marta Semelová
 m
imochodem také kantorka — a ctitelka Klementa Gottwalda) dokonce prohlásila, že by ji
zajímalo, zda stejnou vstřícnost projeví vedení města k případnému návrhu
na zřízení gymnázia pro Klub českého pohraničí, či Společnosti Julia Fučíka.

Zastupitelé za ČSSD (zastupitel Hulínský) zastávali názor, že Milada
Horáková si sice zaslouží uznání a úctu, ale….

Jejich zastupitel Slezák (je to jistě jen shoda jména se členem pohotovostního pluku SNB z roku
1989) — prohlásil: „Nejsou věcné důvody pro zřízení této školy. Nejlepší by bylo
některou ze škol jednoduše přejmenovat“.

Tak to je právě to, o co jim šlo; pojmenovat jménem Milady Horákové nějakou školu —
a aby to tím skončilo. Ale vedení Magistrátu, KPV a KMH jde o to důležitější:
o to, aby se konečně naše mládež začala dozvídat pravdu o komunistických zvěrstvech, II.
a III. odboji, obětech a hrdinech.

Náměstkyně primátora (přes zdravotní potíže — přišla na zasedání
o berlích) trpělivě vysvětlovala a obhajovala návrh schválený Radou a zdůraznila,
že myšlenku na zřízení školy, která by se ve větším rozsahu zabývala
novodobými dějinami, událostmi, jejichž odkaz je stále živý, považuje za velmi přínosnou.
A také zločiny totalitního režimu nejsou dostatečně probírány.

Výborné bylo vystoupení primátora MUDr. Pavla Béma, který v emotivním projevu
vysvětlil především etické a morální důvody zřízení tohoto ústavu.

Projednávání tohoto bodu se protáhlo na více než hodinu.

Hlasování a závěr

S napětím očekávaný výsledek hlasování zastupitelstva byl pro naši věc
vítězstvím:

41 zastupitelů hlasovalo pro návrh, 14 proti a 6 se zdrželo.

Po skončení hlasování když odcházela z pódia sestra Kavalírová
celý sál na znamení úcty povstal a setrval tak po celou dobu
její cesty za sálu.

Zdroj: Zpravodaj, Milan Nevole — září 2008

(ZdK)

Rozloučení s Aničkou Haškovou

Anna Hašková (nar. 1935) Spolu s rodiči poskytla úkryt muži, který byl odsouzen za pokus o přechod
přes hranice a z vězení utekl. V roce 1952 byla zatčena a odvezena na Pankrác, kde se za
3 měsíce dočkala rozsudku odnětí svobody na 2 roky za velezradu. Po odsouzení byla převezena do ústavu nápravného zařízení v Zámrsku.

Rozloučení se koná ve čtvrtek 25. 9. 2008 ve 13.00 hod. v obřadní síni Vysoké
Mýto.

Příplatek k důchodu politickým vězňům z let 1948 — 1989

Nařízením vlády č. 369/2007 Sb., které nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2008, se

  1. nově stanoví nárok na příplatek k důchodu občanům České republiky,
    • kteří pobírají vdovský nebo vdovecký důchod z českého důchodového
      pojištění po osobách, které zemřely při pokusu o opuštění Československa násilnou
      smrtí způsobenou státní mocí
    • na jejichž manželu byl vykonán trest smrti uložený za trestný čin později rehabilitovaný a  pobírají důchod z českého důchodového pojištění, pokud dosud příplatek k důchodu
      nepobírají z toho důvodu, že nemají nárok na vdovský nebo vdovecký důchod
    • jejichž rodič zemřel při pokusu o opuštění Československa násilnou smrtí způsobenou
      státní mocí, jestliže ke dni úmrtí rodiče nedosáhli věku 18 let, a pobírají
      důchod z českého důchodového pojištění
  2. zavádí pevná výše příplatku k důchodu u nově založených nároků, popř.
    zvýšení příplatků (na které vznikl nárok bez přihlédnutí
    k nařízení vlády č. 369/2007 Sb.), o pevnou částku, pokud příplatek náleží

    • pozůstalým po politických vězních, kteří byli popraveni nebo zemřeli při věznění za  trestný čin později rehabilitovaný,
    • po osobách, které zemřely při pokusu o opuštění Československa násilnou smrtí způsobenou
      státní mocí.

„Výše uvedené nároky na odškodnění se týkají jen těch oprávněných,
kteří dosud žádné příplatky k důchodům nepobírají.“ Bližší informace na ústředí KPV, nebo na příslušné pobočce KPV.

více informací přímo na stránce
ČSSZ

Věž smrti se stala národní kulturní památkou

Poté se program přesunul k proslulé Věži smrti, kde bylo poprvé oficielně oznámeno, že Věž smrti
se stala národní kulturní památkou.

Tato skutečnost zavazuje nejen Konfederaci politických vězňů, ale i ministerstvo kultury a příslušné
instituce v jejichž kompetenci tyto objekty se nalézají — resp. vlastní.

Budou se zpracovávat návrhy k vybudování „MEZINÁRODNÍHO MUZEA OTROCKÝCH
PRACÍ * KOMUNISTICKÝH REŽIMŮ.

V sobotu se konal obvyklý program podle připraveného scénáře uveřejněného v programu:
kladení věnců u pomníku, projevy zástupců vlády — Cyril Svoboda, projevy poslanců a senátorů, hejtmanské projevy a dále zástupců měst a obcí.

Ve 12.00 hodin byla slavnostně představena, a arcibiskupsky posvěcena MONs. Karlem Otčenáškem hornická štola
Barbora, v prostoru nad těžní jámou Svornost. První návštěvníci si mohli sami
prohlédnout prostory a podmínky těžby — stříbra a posléze uranových rud.

Viz fotoreportáž z pátečního i sobotního Jáchymovského pekla

Prohlídka štoly organizována zhruba po 20 lidech v půlhodinových intervalech s velkým
zájmem, návštěvníků bylo cca 400 lidí.

Komentář a foto: Zdenek Kovařík

Nařízením vlády č. 170/2008 Sb., ze dne 28. dubna 2008, o prohlášení některých
kulturních památek za národní kulturní památky (Usnesení vlády č. 488;
částka 54 vyšla 19. května 2008), přibyla s účinností od 1. července 2008 mezi národní
kulturní památky. V příloze nařízení je upřesněno, že jde o stavební parcelu č.
93/1 na katastrálním území Dolní Žďár u Ostrova, přesný popis je „budova
věže smrti na pozemku vymezeném prostorovými identifikačními znaky“. V okolí byl tábor L a Vykmanov (dodnes je zde věznice). Podle § 4 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, jde o „kulturní památky,
které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.“ Za NKP je
prohlašuje nařízením vláda České republiky a stanoví podmínky jejich ochrany. Ze zákona
tak náleží takové památce odpovídající péče a ochrana a měla by být
orgány státu a samosprávy na straně jedné a vlastníkem na straně druhé zabezpečena.

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

jachymovske-peklo-2008-foto-zd-kovarik001.jpg

„Muklové“ v Jáchymově vyzvali k zúčtování s minulostí

Svoboda před bývalými vězni komunistických lágrů na Jáchymovsku vystoupil krátce, ale
sklidil největší potlesk za slova, že křivdy a utrpení se opakují jen proto, že jejich viníci nejsou
důsledně potrestání. Ještě tvrdší pak byl jáchymovský starosta Jaroslav Vondráček. Ten
uvedl, že nechuť vyrovnat se s minulostí má celá řada současných vrcholných politiků. „To je důvod nynějšího morálního úpadku a příčina toho, že přes deset procent lidí volí
komunisty,“ konstatoval.

Při mši v kostele svatého Jáchyma i projevech u památníků obětem lágrů z 50. let minulého století opakovaně zaznělo, že je odpouštět je sice důležité, ale nesmí se zapomenout. Za tím si stojí i plukovník v záloze a veterán druhé světové války
Jiří Zenáhlík z Chomutova. V těchto procesech byl odsouzen za údajnou špionáž
k trestu smrti. Tomu se nakonec podařilo vyhnout, ale strávil řadu let v různých vězeních.
„I když se to může zdát někomu zbytečné, je třeba tuto dobu stále připomínat,“ sdělil
ČTK. Je mu sice již 87 let, ale navštěvuje školy a studentům vypráví o historii. Je přesvědčen, že mládež není lhostejná k tomu, co nikdy nezažila.

„Přestože bývalých muklů sice stále ubývá, věřím tomu, že náš odkaz
přetrvá. Na to, co jsme tady všechno zažili, ale raději vzpomínat nebudu,“ uvedl.

Na území bývalého Československa bylo v 50. letech kolem 15 táborů nucených
prací s kapacitou 20.000 až 30.000 míst a prošlo jimi na 100.000 vězňů. Stovky toto vězení
nepřežily.

Zdroj: www.ihned.cz , Vanja Igič ČTK

19. Jáchymovské peklo — vzpomínkové dvoudenní setkání

Na dvoudenní setkání Vás zve pobočka Konfederace politických vězňů č.
23 v Karlových Varech, tel. 607769707

PROGRAM:

PÁTEK 23. května 2008

Příjezd — možnost obědů

14.00 hod. — Odjezd autobusů do Horního Slavkova a Jáchymova od ubytoven

15.00 hod. — Položení květin u památníku v Horním Slavkově

15.30 hod. — Odjezd do Jáchymova

16.00 hod. — Položení věnců u Věže smrti

17.00 hod. — Návštěva hřbitova

SOBOTA 24. května 2008 

07.00 hod. — Snídaně

08.00 hod. — Odjezd autobusů od ubytoven se zastávkou u tržnice

09.00 hod. — Mše sv. v kostele sv. Jáchyma v Jáchymově

10.00 hod. — Položením věnců a projevy u BRÁNY KE SVOBODÉ

12.00 hod. — Slavnostní otevření štoly č.1.-„BARBORA“

jachymovske-peklo-horni-slavkov-kpv-2006.jpg jachymovske-peklo-horni-slavkov-kpv-2006-nada-kavalirova.jpg
jachymovske-peklo-horni-slavkov-kpv-2006-pomnik.jpg jachymovske-peklo-horni-slavkov-kpv-2006-vez-smrti.jpg
jachymovske-peklo-horni-slavkov-kpv-2006-pan-sedivy.jpg jachymovske-peklo-horni-slavkov-kpv-2006-navsteva-hrbitova.jpg

Foto 2006: Michal Kuchta

Více fotografií najdete v našich fotoreportážích:

Více informací o jáchymovských lágrech: