Archiv pro rubriku: Osobnosti III. odboje

Osobnosti III. odboje

Josef Podpěra zemřel po tragické nehodě 18. února 2012

Podpěra se do ní zapojil, vyráběli protirežimní letáky, snažili se zastrašit komunistické
funkcionáře. Skupinu rozbila Státní bezpečnost na podzim roku 1949 a zatkla většinu jejích členů.
Podpěrovi se podařilo zpočátku unikat, skrýval se dva roky, snažil se neúspěšně najít cestu na Západ. Nakonec byl zatčen roku 1951. Po brutálním vyšetřování se dostal před soud a za
protistátní činnosti byl odsouzen k 11 letům vězení. Deportovali ho na Jáchymovsko. Na “Mariánské“ odmítl pracovat, nechtěl těžit uran pro Sovětský svaz. Bachaři tyto odmítače
z náboženských a jiných důvodů trýznili hladem a korekcemi. Josef Podpěra byl po 10 letech
věznění propuštěn na základě prezidentské amnestie.

S Josefem Podpěrou, členem předsednictva KPV, se rozloučíme 28. února 2012 ve Strašnickém krematoriu
v 11,00 hodin. Ztrácíme v něm dobrého kamaráda, nesmiřitelného nepřítele
komunistů a zpátečníků.

Jménem pozůstalých: Alexandra Součková s rodinou,  Vratislav Podpěra — bratr s rodinou, Hana
Stahel — neteř s rodinou, Ing. Jana Sovová s rodinou, sestry a bratři z Konfederace politických
vězňů.

Zdroj: Zd. K.

Žili a žijí mezi námi – Zpravodaj 5-2011

Spolu s ním odešla legenda hradecké Konfederace politických vězňů, pobočky kterou zakládal hned
v roce 1989. Dokázal kolem sebe soustředit bývalé politické vězně a jejich příbuzné a byl hnací silou mnoha akcí, které se pod jeho vedení uskutečnily. Jeho vitalita a obětavost pro
nápravu křivd a nespravedlností komunistického režimu byla nezměrná a jeho iniciativa vedla
i k realizaci uznání zákona o III. odboji a byla nakonec v předvečer jeho
odchodu z tohoto světa uskutečněna. Dožil se jeho platnosti a dožil se i toho, že prezident republiky mu propůjčil jedno
z nejvyšších státních vyznamenání — Řád TGM k pří
příležitosti  státního svátku  28. října 2011. Již předtím obdržel
nejvyšší uznání — Cenu Františka Ulricha v Hradci Králové. 

S Karlem Páralem jsme se rozloučili 5. prosince 2011 — Zd. Ko

Státní vyznamenání občanům pronásledovaným a vězněným komunistickým režimem

Karlu Páralovi (* 1921)

Za otevřený odpor proti nastupující komunistické totalitě byl v roce 1949 zatčen a odsouzen
k 16 letům žaláře, většinu strávil v uranových dolech. V roce 1968 založil Klub
bývalých politických vězňů K 231 a byl zvolen předsedou, čímž si vysloužil další
pronásledování.

Anně Magdaleně Schwarzové (* 1921)

Kvůli židovskému původu zažila nacistické pronásledování, jež na rozdíl od členů
své rodiny přežila, a jako katolička a řádová sestra perzekuci komunistickou. V roce 1953 byla jako
členka protistátní skupiny odsouzena na 11 let vězení. Po roce 1968 se angažovala 
v aktivitách katolického disentu.

Ladislavu Suchomelovi (* 1930)

Po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje. Roznášel letáky a podnikal akce proti
funkcionářům KSČ. V roce 1950 byl zatčen a odsouzen na 19 let těžkého žaláře, většinu
strávil v uranových dolech a i po propuštění byl neustále šikanován Státní
bezpečností.

Františku Suchému (* 1927)

Zažil hrůzy nacistického i komunistického teroru. Za války se zasloužil  o uchování
záznamů o osudu řady nacisty popravených českých vlastenců, po válce sám pykal za účast
v protikomunistickém odboji. V roce 1952 byl za špionáž a velezradu odsouzen k 25 letům
žaláře. Ve věznicích strávil 12,5 roku.

Marii Škarecké (* 1927)

Jako členka křesťanského společenství působícího na jižní Moravě distribuovala v 50. letech církevní samizdatovou literaturu a poskytovala úkryt pronásledovaným lidem, kteří prchali
za hranice. V roce 1951 byla zatčena a odsouzena na 7 roků. Podmínečně propuštěna byla v roce 1955.

Vladimíru Lopaťukovi (* 1929)

V 50. letech strávil tři roky v tzv. pomocných technických praporech, v nichž komunistický
režim v armádě internoval a formou nucených prací perzekvoval osoby, jež označil za politicky
nespolehlivé. Od roku 1989 usiluje za morální, politickou a společenskou rehabilitaci bývalých
příslušníků PTP.

Zdroj: zpravy.idnes.cz, přepis Zd. K.

Zemřel Ctirad Mašín

Bratři Mašínové v roce 1953 opustili spolu s Milanem Paumerem, Zbyňkem Janatou a Václavem
Švédou Československo a pokusili se probít do západní zóny Berlína. Švéda
s Janatou byli při útěku dopadeni a následně v Československu odsouzeni k trestu smrti.

Mašínové jsou syny generála Josefa Mašína, který byl spolu s Václavem Morávkem a Josefem Balabánem členem legendární zpravodajské organizace Tři králové, která
v tehdejším protektorátu bojovala na domácí půdě proti nacistům.

Nečas vyzdvihl statečnost boje proti diktatuře; „Jeho vůle byla, aby byl pohřben v Americe na vojenském hřbitově,“ uvedl v Českém rozhlase k bratrově úmrtí Josef Mašín.
Případná účast českých politiků na obřadu je podle něj na jejich zvážení, na které
rodina nemá vliv. Premiér Petr Nečas uvedl, že je zpráva o Mašínově smrti zasáhla.
„Byl to odvážný člověk a právě pro jeho odvahu jsem si jej velmi vážil. Své hrdinství
prokázal svým odporem proti totalitní diktatuře, která uvrhla naši zemi do desítek let nesvobody.
Osobní statečnost prokázal i přesto, že čelil vážnému nebezpečí. Jeho osud patří
k těm, které bychom si i pro vyrovnání s naší vlastní historií měli
připomínat,“ konstatoval premiér v tiskovém prohlášení.

Kontroverzní zabití. Činy skupiny bratří Mašínů dodnes rozdělují českou
veřejnost, neboť při svém útěku zabili několik osob. Ještě před samotným útěkem
v září 1951 zabili dva příslušníky Sboru národní bezpečnosti, protože skupina
chtěla získat zbraně a peníze. Zejména zabití druhého muže, který byl nejprve omámen
chloroformem a následně podřezán, patří mezi nejkontroverznější akty. V srpnu 1952 to incident
je hodnocen nejednoznačně. Při útěku skupinu v tehdejším východním Německu nahánělo na 20 000 příslušníků bezpečnostních složek. Při útěku jich skupina několik zastřelila.
Následně se všichni přeživší členové skupiny přihlásili v USA do armády s cílem
i nadále bojovat proti komunismu.

Dokázali riskovat, ale otazníky zůstávají. Nejednoznačně vnímají akce
skupiny bratří Mašínů i historici. Vedle uznání hrdinství se objevují
i názory, že akce skupiny více nahrávaly propagandě, než poškozovaly samotný režim.

Smrt Ctirada Mašína je pro Česko velkou ztrátou, vzpomínají jeho blízcí. „Je to tragédie pro tuto zem, že tito lidé odcházejí. Naše společnost si jich neváží a neprojevuje
o ně zájem,“ řekl dokumentarista Martin Vadas, tvůrce televizního dokumentu o Mašínech. Jedni ale
Mašíny považují za hrdiny, druzí za vrahy. Smrt jednoho z odbojářů, Ctirada Mašína,
považují lidé z jeho okolí za velkou ztrátu. Na Mašína vzpomínají jako na odvážného a přímého člověka. Do historie se Mašín zapsal jako člen odbojové skupiny,
která v 50. letech vedla v Československu ozbrojený odpor proti komunistickému režimu. „Je to tragédie pro tuto zem, že tito lidé odcházejí. Naše společnost si jich neváží a neprojevuje
o ně zájem,“ řekl dokumentarista Martin Vadas, tvůrce televizního dokumentu o Mašínech.
Zároveň ocenil odhodlání odbojářů k boji s komunismem.

Internet — přepis Zd. K

Otakar RAULÍM

V Otovi ztrácíme pracovitého a zapáleného mukla, který se od vzniku KPV staral
jen o pomoc všem muklům,  přátelům. Zúčastňoval se všech akcí KPV a jeho zapálenost
v inovaci setkání na Nagelbergu, pravidelných setkání na Sv. Hostýně, iniciativa
„Leopoldovské desítky“, by měla podnítit nás, členy KPV v pokračování jeho
iniciativ.

Odešel navždy pracovitý, čestný člověk za kterého není náhrada. Jedna
z posledních vzpomínek z Milovic z roku 2006 spolu se „Šprajcem — Podpěrou, oba
dlouholetí kamarádi z Lopoldova .

Ze vzpomínek — Zd. K.

otakar-raulim-kpv-sedi-vlevo

Ve věku 91 let zemřel arcibiskup Karel Otčenášek

Biskupství uvedlo, že podrobnosti o posledním rozloučení a parte zveřejní
v nejbližších hodinách. „Pan arcibiskup Karel Otčenášek mi zůstane v paměti nejen jako
výjimečný pastýř naší diecéze, ale také jako mimořádná osobnost dějin
církve v Evropě. A konečně i můj osobní vzor na cestě ke kněžství,“ uvedl
na webu diecéze biskup královéhradecký Jan Vokál.

Otčenáškovu službu pro královéhradeckou diecézi pokarel-otcenasek-autor-denik-david-tanecek
važuje za srovnatelnou s mučednictvím.
„Od svých 30 let, kdy byl tajně vysvěcen na biskupa, až do pokročilého věku nesl
na svých bedrech celou tíži biskupského úřadu jako odpovědnost, kterou mu svěřil Kristus.
I přesto, že mu bylo většinu života násilně bráněno, aby svůj úřad veřejně zastával.
Na jeho odvaze a nasazení nic nezměnila ani dlouhá léta vězení a internace,“ uvedl
Vokál.

Otčenášek loni v květnu v Hradci Králové veřejně oslavil své 90. narozeniny.
„Arcibiskup Otčenášek je naprosto mimořádnou osobností nejen české katolické církve, ale
celé naší země. Pro celou naši zemi je výraznou morální autoritou a já doufám,
že si toho více a více lidí začíná být vědomo,“ řekl tehdy novinářům
prezident Václav Klaus.Přátelství jako lék

Arcibiskup v posledních letech často připomínal svou životní ideu „univerzálního
spřátelování“, jejímž základem jsou přátelství, vzájemnost, soucit,
nezištnost a naděje. „Spřátelování, tedy vzájemná láska všech se všemi
a Bohem, by mělo být lékem, takovým penicilinem, na všechny bolesti světa,“ řekl Otčenášek
u příležitosti svých 85. narozenin.

Karel Otčenášek se narodil v Českém Meziříčí na Rychnovsku 13. dubna
1920. Knězem se stal v březnu 1945, o pět let později byl tajně vysvěcen na biskupa. Deset a půl roku
byl vězněn v komunistických žalářích. Po amnestii v roce 1962 pracoval jako
dělník v mlékárně. Do duchovní správy se mohl vrátit v roce 1965.

Do úřadu hradeckého biskupa se vrátil v prosinci 1989. Rezignoval v červnu
1998. Krátce nato mu tehdejší papež Jan Pavel II. pro jeho zásluhy udělil osobní titul arcibiskupa.
V roce 1995 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka, získal také čestné občanství
Hradce Králové a další ocenění.


Mons. ThLic. Karel Otčenášek, PaedDr.h.c.

arcibiskup, emeritní 23. biskup královéhradecký

Narodil se 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí v rodině koláře Františka
Otčenáška. Po měšťanské škole ve svém rodišti studoval na Arcibiskupském gymnáziu
v Praze, kde maturoval v roce 1939.

Ke kněžství se připravoval v Hradci Králové a — poslán biskupem Mořicem
Píchou — v Římě (Lateránská univerzita, kolej Nepomucenum), kde byl 17. března
1945 vysvěcen na kněze královéhradecké diecéze. Po skončení války
se vrátil do vlasti a působil jako kaplan v Týnci nad Labem, dále jako administrátor
v Horní Rovni a v Žamberku a od října 1949 jako vicerektor kněžského
semináře v Hradci Králové (do jeho zrušení komunistickou vládou v červnu 1950).

30. března 1950 byl papežem Piem XII. jmenován jmenován titulárním chersoneským biskupem
s pověřením řídit královéhradeckou diecézi v případě, že bude „sedes
impedita“ či „sedes vacans“ (tj. bráněno výkonu biskupské služby) a 30. dubna
1950 svým předchůdcem Mořicem Píchou tajně bez vědomí státu vysvěcen na biskupa. Potom
se stal administrátorem ve Vrchlabí. 11. července 1951 byl internován v želivském
klášteře; spolu s biskupem Tomáškem a Mons. Šuránkem byl v přísné izolaci
od ostatních duchovních. Za “velezradu a špionáž pro Vatikán“ byl v roce
1953 převezen do vyšetřovací vazby a v prosinci 1954 v Hradci Králové odsouzen
na 13 let vězení. Jako vězeň poznal kromě jiných kriminálů Mírov, Leopoldov a Valdice,
odkud byl po více než 10 letech na amnestii propuštěn v květnu 1962. Poté pracoval jako
dělník v mlékárně v Opočně.

V roce 1965 mu bylo na zásah papeže Pavla VI. dovoleno nastoupit do duchovní správy, ale mimo
vlastní diecézi a se zákazem jakéhokoli projevu biskupské hodnosti. Působil jako
administrátor v Ústí nad Labem—Trmicích a dalších pohraničních farnostech. Mezi lety
1968 a 1973 mohl opět působit ve své diecézi, avšak pouze jako administrátor farnosti Plotiště
nad Labem; pak se musel znovu vrátit Trmic.

Teprve po listopadu 1989 mu bylo umožněno převzít správu diecéze, do té doby
řízené kapitulním vikářem. 21. prosince 1989 jej papež Jan Pavel II. potvrdil jako
diecézního biskupa v Hradci Králové a 27. ledna 1990 byl v katedrále
Svatého Ducha v Hradci Králové uveden do služby svému biskupství,
a to papežským zmocněncem arcibiskupem Francescem Colassuonem. Úřad sídelního biskupa
vykonával do 6. června 1998, kdy se jeho nástupcem stal Dominik Duka, OP (při této
příležitosti obdržel z rukou apoštolského nuncia Giovanniho Coppy od papeže uznání
s poděkováním).

24. září 1998 papež Jan Pavel II. jmenoval Mons. Karla Otčenáška osobním arcibiskupem.

Během svého biskupského působení byl hlavním světitelem biskupů Josefa Kajneka a Dominika Duky OP
a spolusvětitelem arcibiskupa Jana Graubnera a biskupa Josefa Hrdličky. I v letech odpočinku byl arcibiskup
Otčenášek pastoračně činný v diecézi, komisi Iustitia et Pax (do roku 2000), sportovní organizaci
Orel (do roku 2007), Konfederaci politických vězňů a dalších institucích; v posledních zhruba
dvou letech bylo jeho veřejné působení omezeno zdravotním stavem a žil v biskupské rezidenci
v péči Schönstattských sester Mariiných. Jeho každodenní oporou bylo slavení
eucharistie.

Mons. Karel Otčenášek zemřel zaopatřen svátostmi církve v pondělí 23. května
2011 ve 21.45 hodin.

28. září 1995 udělila Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové Mons. Karlu
Otčenáškovi čestný titul Doktor honoris causa pedagogických věd. 28. října 1995 mu propůjčil
prezident republiky Václav Havel Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající
zásluhy o demokracii a lidská práva. 31. března 1998 mu město Hradec Králové
udělilo za celoživotní přínos Cenu Dr. Františka Ulricha. Mons.

Karel Otčenášek je nositelem řady dalších významných ocenění:
— Medaile za zásluhy města Hradce
Králové (1994) — Zlatá medaile Univerzity Karlovy za mnohaleté postoje a teologické
znalosti (1995) — Zlatá pamětní medaile Lékařské fakulty UK v Hradci Králové
za zásluhy o rozvoj vědy, kultury a školství (1995) — Čestné občanství města
Týnce nad Labem (1995) — Čestné občanství obce Trmice (1995) — Čestné občanství obce
České Meziříčí — Čestné občanství obce Rudoltice — Čestná listina
a medaile Paneuropa-Union e. V. (Německo) za záslužné nasazení pro politickou jednotu Evropy
ve smyslu ideálu Paneuropa (1998) — Zlatá medaile Vojenské lékařské akademie Jana
Evangelisty Purkyně v Hradci Králové (1998) — Čestná medaile Hasičského záchranného
sboru ČR za duchovní obnovu vzájemné solidárnosti a pomoci mezi lidmi (2000) — Čestné
občanství města Hradce Králové (2005) — vyznamenání Junáka „Zlatá lilie
v trojlístku“, „Stříbrný vlk“ a „Stříbrný syrinx“
(poslední 2010) — aj.

Mons. Karel Otčenášek zůstává všeobecně uznávanou autoritou a je nestorem politických
vězňů z doby komunistické perzekuce.

Biskupským heslem Mons. Karla Otčenáška je: „Láska Boží, trpělivost Kristova, čest našeho
lidu.“ Jeho teologickým důrazem je spřátelování všech lidí v Duchu Svatém.
Svátek slaví 4. listopadu o památce sv. Karla Boromejského.

Vojtěch Macek, biskupský sekretář

Žili a žijí mezi námi

Ruda byl následně přeložen na jiné tábory — na jáchymovsku i příbramsku, celkemsi
„odseděl“ 9 let kriminálů.

Původním povoláním kantor, kam se už nikdy nemohl vrátit a tak pro něho zbylo (jako provětšinu muklů)
stavebnictví v pardubickém Průmstavu… Náhoda nás svedla, když při jednéz cest
z Prahy v sedmdesátých letech mne oslovil pán a ptal se na moje jméno, že jsem mu povědomý.
Přestavil jsem se mu a on radostně zvolal : „To jsem rád, že se potkáváme po dvaceti letech“. Pak
následovalo vzpomínání na „lágrovou“ dobu, takže cesta do Pardubic nám byla velmi
krátká. Dlouho jsme se neviděli až po roce 1989 jsme se sešli na prvních setkáních muklů.
Následně jsme se vzájemně zvali na schůze KPV pardubické a hradecko pobočky.

Ještě v době jeho nemoci, krátce před smrtí byl osloven režisérem z ČT, aby řekl pár
slovo generálu Husníkovi, se kterým před zatčením sloužil u posádky v Čáslavi.
Bohužel, jehozdravotní stav už to nedovolil.

Ruda Šanda zůstane ve světlem ve vzpomínkách.

Zd. K.

Zemřel brig. generál v.v. Antonín Husník

V roce 1949 znovu zatčen — jako absolvent vojenské školy v Hranicích a následně
odsouzen komunistickou justicí na 11 let vězení. Věznění prožil v těch nejtěžších
věznicích a koncentračních táborech jako bylo  “Elko“, Nikolaj, Leopoldov a Valdice. celkem
více než 7 let věznění. Byl až do své smrti nesmiřitelným nepřítelem
komunistického režimu. Za účast ve dvou odbojích byl prezidentem republiky povýšen
do hodnosti brigádního generála a později vyznamenán státním
vyznamenáním. Od založení Konfederace politických vězňů v roce 1989 byl aktivním
členem pobočky KPV v Plzni a v té době pomáhal  bývalým spoluvězňům
ve vyřizování rehabilitačních nároků a aktivně pracoval ve vojenské sekci KPV.

Rozloučení s brig. gen. bude 7. dubna 2011 ve 14.oo hodin

Čest jeho památce

Zd. K.