Archiv pro rubriku: Historie zločinů komunismu

připomínky zločinů komunismu

Prokurátorka Horákové dostala osm let

Osmiletý trest si má odpykat ve věznici s dozorem. Podle soudu je vinna z několikanásobné vraždy ve spolupachatelství.

„Byla si vědoma toho, že o vině a trestu Milady Horákové a dalších obžalovaných bylo
rozhodnuto již předem. Cílem následného hlavního líčení byla fyzická likvidace
obžalovaných,“ řekl při vynesení rozsudku soudce Petr Braun.

Polednová podle soudce společným jednáním více osob jiného úmyslně usmrtila a tím spáchala trestný čin vraždy ve spolupachatelství.

„Soud má ze zajištěných archivních materiálů za to, že paní prokurátorka
Polednová musela vědět, že se podílí na justiční vraždě,“ podotkl Braun. Podle něj nebyla pouze
jakýmsi pasivním svědkem událostí, ale jedním článkem řetězu, který umožnil fyzickou
likvidaci nepřátel komunistického režimu.

Polednové hrozilo až patnáctileté vězení

Vykonstruovaný proces měl za cíl vypořádat se s oponenty tehdejšího komunistického režimu.
Horáková byla mezi politickými vězni, v politických procesech padesátých let, jedinou
popravenou ženou.

Polednové hrozilo za spolupachatelství na vraždě až patnáctileté vězení. Sám žalobce ale
navrhl pouze trest ve výši pěti let. Státní zástupce se domnívá, že prokurátorka si
musela být vědoma toho, že se podílí na justiční vraždě.

Polednová se kvůli špatnému zdravotnímu stavu líčení nezúčastnila.

Právnička a politička Horáková pracovala v protinacistickém odboji. V roce 1940 byla
zatčena a do konce války vězněna. Po válce byla zvolena do parlamentu za národní socialisty. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 odešla z politického života. Již
v následujícím roce byla zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena.

Podle tehdejší obžaloby měla jako hlava spikleneckého centra připravovat návrat ke kapitalismu, spolupracovat
s dalšími zrádci režimu a agentům imperialistických mocností předávat důležité
informace.

Poprava pár týdnů po procesu

Někdejší poslankyně za národní socialisty Milada Horáková byla popravena 27. června 1950, jen
několik týdnů po skončení zinscenovaného procesu. Spolu s ní skončili na popravišti další
tři lidé — Jan Bouchal (oprava redakce kpv-cr.cz — Jan Buchal), Záviš Kalandra a Oldřich Pecl.

Další dostali doživotní tresty či desítky let vězení. V procesu s Horákovou bylo souzeno
13 lidí. Byli obžalováni z vlastizrady a z vyzvědačství.

Zdroj: pno, rav, Právo, novinky.cz

Začíná soud s prokurátorkou, která poslala Horákovou na smrt

Pokud toto úterý soud s Brožovou skutečně začne, půjde současně o líčení, v němž
stane před soudem představitel komunistické justice. Ano, Ludmila Brožová byla v tomto ostudném procesu
prokurátorkou. A ne bezvýznamnou.

Životní role

Protože proces s Horákovou a dalšími byl připravován jako divadelní představení, měla
Brožová za úkol reagovat především na přítomné obžalované ženy. Jednoduše bylo
působivější, když ženu vyslýchala žena, než kdyby to dělal nepříjemný prokurátor.

„Bylo to v rámci režie celého procesu. A je to vidět i na dochovaném filmovém
záznamu. Brožová začne reagovat, když je přivedena Horáková,“ říká historička Zora
Dvořáková, která je znalkyní života Milady Horákové.

Pro Brožovou to byla zřejmě životní role. Nezískala ji náhodou. Už předtím se účastnila procesu
s představiteli církve. A zřejmě zaujala, protože byla charakterizována jako dobrý řečník.
Také se účastnila procesů v Hodoníně.

Kdo vlastně je tato žena, která ve zmanipulovaném procesu poslala na smrt kromě Horákové
i další tři nevinné lidi?

Se srdcem umělkyně

Přestože Brožová nepocházela z dělnické rodiny, byla podle všeho od počátku oddaná
komunistické ideologii.

Absolvovala právní školu pro pracující, což z pohledu komunistických vládců bylo
vynikající vzdělání. Ale Brožová měla odmalička i umělecké ambice.

„Divadlo byla moje láska. A také noviny. Řekla jsem si, že to půjdu zkusit do novin. Tam mě přemluvili,
abych šla dělat na Ústřední výbor KSČ, že tam nutně potřebují písařku,“ vyprávěla
v rozhovoru pro Lidové noviny.

Podle historičky Dvořákové měla Brožová skutečně ambice psát a publikovat. „Když si napsala
závěrečnou řeč, odnesla ji k Václavu Lacinovi, známému komunistickému spisovateli a satirikovi.
Ten jí tu řeč pochválil,“ popisuje Dvořáková.

Možná právě umělecké ambice sehrály rozhodující roli při její účasti na procesech. Vždyť právě procesy v padesátých letech byly nepřekonatelným divadlem, které se natáčelo na film a vysílalo rozhlasem. V případě procesu s Horákovou ho sledoval celý
svět.

Mohla dostat v životě lepší roli? Jenže co když je ta role zaplacena lidskou krví?

„Je vidět, že ona při tom procesu vystupuje nesmírně zaujatě,“ říká Dvořáková.
I podle historika Petra Koury svou roli (tedy z pohledu tehdejších vládců) zvládla velmi dobře.

„Měla vystupovat ze svého ženského hlediska, apelovat na mateřství, což udělala. Při procesu mluví
o válce a atomové bombě nad Prahou, která by zahubila kromě jiných i dceru Milady
Horákové… Ona tuto roli zřejmě splnila velmi dobře, protože v Národním archivu jsou dodnes
uloženy dopisy od občanů, které byly po procesu, jenž byl vysílán rozhlasem, adresované jí,
přímo do jejích rukou… Z toho plyne, že si ji ti lidé pamatovali, že je zaujala,“
říká Koura.

Tušila, čemu slouží?

Otázkou ovšem je, nakolik se dala strhnout zvráceným scénářem a nakolik si mohla být vědoma,
čemu ve skutečnosti slouží.

Podle historika Petra Koury není pochyb o tom, že musela vědět, že jde o zinscenovaný proces, který
nemá s právem nic společného. Koura připomíná dodnes dochované zápisy
dokazující, jak se podvodný proces dopředu připravoval a plánoval.

„Mám pocit, že ve skutečnosti padala na těch poradách tvrdší slova. Že zápis je změkčenou formou
toho, co zaznělo. Ale i ten zápis svědčí o tom, že se organizovala kampaň a že také Brožová
musela vědět, čeho se účastní,“ říká Koura.

Historička Dvořáková se na to ale dívá trošku odlišně. „Mám pocit, že si opravdu
není vědoma všech těch souvislostí. Je to vidět i z toho, jak mluví. Ona snad tomu v této
chvíli ještě věří. Já mám pocit, že tento člověk nic nepochopil. No a když to nechápe dnes, tak
jak se na to mohl dívat tenkrát?“ ptá se Dvořáková. A dodává: „To musel
být naprosto oddaný a zfanatizovaný člověk. Ona musela být přesvědčena, že slouží režimu.
A o obětech neuvažovala.“

Později se dokonce vyprávělo, že se Brožová, která se účastnila popravy Horákové,
neudržela a ve chvíli, kdy Horáková umírala, se začala jízlivě smát. Tato informace byla
zachycena ve vzpomínkách obžalovaného Bedřicha Hostičky, který vyšel v roce
1962 z vězení a později emigroval do Švýcarska.

Odtud v roce 1979 napsal dopis, v němž se věnoval i posledním chvílím Milady
Horákové. S odvoláním na svědectví bývalé vězeňkyně, která byla na tuberkulózním oddělení, napsal: „V okamžiku popravy bylo v oddělení tuberkulózy
v nemocnici otevřeno okénko a vězeňkyně zaznamenaly poslední slova doktorky Milady Horákové
i jízlivý smích, pravděpodobně prokurátorky Brožové, jež byla popravě
přítomna.“

Jenže nikde se o podobném chování Brožové už neobjevuje žádná zmínka. „To,
že se smála, jsem v žádném hodnověrném pramenu neobjevil. Nedovolím si to tedy tvrdit,“
říká Koura.

Vyprávění je nepravděpodobné i z toho důvodu, že před popravou se okna ve věznici uzavírala
plechovými okenicemi.

Ale Koura současně dodává: „Z jejího vlastního vyprávění je vidět, že i po roce 1989 pociťuje k Horákové zášť.“

Ovšem samotná účast na popravě o její nenávisti k Horákové svědčit
nemusí. Popravy se účastnili všichni prokurátoři, takže Brožová pravděpodobně jen plnila svou tragickou
povinnost.

Ale nejspíš jí z účasti na exekuci vůbec nebylo čtrnáct dní špatně, jak na svou obhajobu sama
tvrdila. Historička Pavlína Formánková totiž zjistila, že ještě téhož dne, kdy byla přítomna
popravě, se Brožová zúčastnila veřejného shromáždění na pražském Žižkově. Dokonce tam
i vystupovala.

Možná to brala jen jako pokračování své životní divadelní role.

„Obyčejná“ prokurátorka

Další kariéra Brožové byla příznačná pro představitele komunistické justice
v Československu. Přestože měla na rukou krev, pokračovala ve svém působení. Pracovala na prokuratuře
v Rokycanech a v roce 1969 se dokonce podílela na rehabilitacích. Ale procesy se neopakovaly a žádná velká divadelní role už nepřišla… Její umělecké ambice tedy zůstaly
nenaplněny.

O její účasti na procesu s Horákovou se začalo v Československu hlasitě mluvit až po pádu
komunismu, ale trestnímu stíhání dlouho unikala. Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování
zločinů komunismu se podařilo dosáhnout její obžaloby z podílu na vraždě až nyní.

Po sedmapadesáti letech. Je to pozdě? A je to úspěch?

Přestože procesy v 50. letech likvidovaly tisíce lidí jako na běžícím pásu, z řad
justice bylo obžalováno jen pár jednotlivců. Ve vězení neskončil nikdo z nich.

Zdroj: Luděk Navara, www.idnes.cz

Související články:

Němci našli důkaz rozkazu střílet za komunismu do lidí

„Neváhejte s použitím zbraně, a to ani tehdy, když se překonání hranic dopustí ženy a děti, což je u zrádců častý případ,“ uvádí se ve služebním pokynu z 1. října 1973. Rozkaz byl určen pro speciální jednotku tajné služby v polabském obvodu Magdeburk, jejíž příslušníci skrytě působili mezi řadovými členy pohraniční stráže. Konkrétně měli bránit útěku jiných východoněmeckých vojáků přes přísně střežené hranice do západního Německa. Speciální jednotka existující v letech 1968—85 podléhala obávanému ministerstvu státní bezpečnosti NDR známému zkráceně jako Stasi. Jejím velitelem byl generálporučík Karl Kleinjung.

Dokument je velmi cenný

„Dokument má mimořádný historický význam,“ soudí Jörg Stoye, který v Magdeburku vede odbočku vládního úřadu dokumentujícího působení Stasi. Zdroj rozkazu však z materiálu není možné rozpoznat. „Je důležitý proto, že tehdejší politikové rozkaz ke střelbě vždy popírali. Zkoumání minulosti zdaleka neskončilo,“ říká ředitelka úřadu v Berlíně Marianne Birthlerová. Dokument byl objeven ve složce jednoho poddůstojníka. Ten byl zaměstnán u pohraniční stráže v letech 1971—74. Muž bránil zběhnutí vojáků do západního Německa. Podle materiálu se jen v těchto letech podařil útěk 144 vojákům; za celou dobu existence zdi jich údajně prchlo kolem 2800. 

Kvůli spoluzodpovědnosti za střelbu do lidí bylo po pádu NDR souzeno několik členů komunistického vedení. Poslední stranický a státní šéf Egon Krenz, který byl v čele NDR jen pár týdnů, dostal šest a půl roku vězení; po čtyřech letech byl propuštěn. Nejvyšší trest — sedm a půl roku vězení — dostal bývalý ministr obrany Heinz Kessler.

Hlavní viníci procesům unikli

Dlouholetí nejvyšší činitelé Erich Honecker, expremiér Willi Stoph a šéf tajné politické policie Erich Mielke nakonec potrestání unikli. Procesy s nimi sice justice v 90. letech zahájila, ale pro vysoký věk a zdravotní nezpůsobilost obžalovaných je nedokončila. Všichni tři již zemřeli.

Zdroj: novinky.cz, ČTK — předložil Zd. Kovařík

Procesu se nebudu vyhýbat, tvrdí prokurátorka Horákové

Někdejší prokurátorce hrozí až patnáct let. Přesto nyní šestaosmdesátiletá žena tvrdí, že k líčení dorazí. „Necítím se vinna. Jen mě mrzí, že k tomu (k žalobě — pozn. red.) došlo až teď, a ne před sedmnácti nebo osmnácti lety, když jsem měla ještě něco v hlavě,“ řekla v rozhovoru pro Lidové noviny.

Žaloba, které Brožová-Polednová čelí sama — ostatní aktéři justiční vraždy již zemřeli — dorazila k soudu minulý týden. „Už jsem spis viděl. Není rozsáhlý, jsou tam hlavně historické dokumenty,“ řekl soudce Petr Braun.

Jedním z hlavních důkazů proti prokurátorce je dokument, o kterém nedávno informovala MF DNES. Dokazuje, že o smrti Horákové bylo rozhodnuto už před procesem.

„Nacisté Miladu Horákovou odsoudili za skutečný odboj na osm let. Komunisté ji za diskusní kroužek poslali na šibenici. Paní Brožová-Polednová se na tom aktivně podílela, měla by jít do vězení,“ řekl mluvčí pražského státního zastupitelství Martin Omelka.

Bývalá prokurátorka se prý nebojí. „Když mi dají patnáct roků — nevím tedy, za co — půjdu si sednout,“ řekla.

Související články:

Případ prokurátorky M. Horákové se dostal k soudu, 31. 7. 2007

Trest pro Horákovou padl už pět dní před procesem, 17. 7. 2007 

Zdroj: Jan Vaca, www.idnes.cz, 3. 8. 2007

Trest pro Horákovou padl už pět dní před procesem

O tom, že Horáková nakonec přece jen skončí na popravišti, rozhodlo další slovo, které se na rozsudku objevilo. Bylo připsáno perem a znělo „výkon“ (trestu smrti).
 
Ukazuje to třístránková listina, která byla přes půl století „utopená“ v Národním archivu. Listina nesoucí datum 26. května 1950 svědčí o tom, že rozsudky nad lidmi souzenými v procesu byly napsané už pět dní předtím, než proces s třináctičlennou skupinou začal.

Za více než půl století starý zločin dnes půjde před soud nanejvýše poslední žijící účastnice — bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. „Podle mě je to zcela jasný důkaz její viny. Navrhl jsem státnímu zástupci, aby ji stíhal za účast na vraždě,“ říká vyšetřovatel Ilja Pravda.

O důležitém dokumentu přitom policie až do letošního roku nevěděla, znala ho jen hrstka historiků. Až před pár měsíci ho v Národním archivu znovu objevila archivářka Alena Šimánková. Na žádost policie totiž hledala dokumenty vztahující se k případu Horákové ve složce Karla Klose, jednoho ze strůjců politických vražd z padesátých let.

„Byla to dlouhá práce, Klosův fond je asi patnáct metrů dlouhá řada papírů,“ vzpomíná na objev třístránkové listiny archivářka Šimánková.

Scénář pro vražedné soudní divadlo

Dokument místy připomíná divadelní scénář. „Zkrátit proces o 1 den,“ stojí připsáno perem v záhlaví první stránky. „V řeči prokurátora — kolik obětí teroristické činnosti, kolik lidí nám zabili. Smrt — zájem společnosti,“ glosují vymyšlená obvinění autoři textu. Schůzky, na níž se rozsudek dopředu sepsal, se zúčastnili soudci (v čele se samotným předsedou státního soudu) i žalobci, patřila k nim i Brožová-Polednová.

S pořadovými čísly (Horáková má číslo 1) je tu vyjmenováno všech třináct obžalovaných. U jejich jmen je výše budoucího trestu a stručná charakteristika fiktivních zločinů, kterých se podle obžaloby dopustili.

„Hlava organisace (…) Špionáž se zprávami obsahujícími tajemství zvláště důležitá. Za okupace v koncentračním táboře, odsouzena k trestu smrti,“ stojí u jména Milady Horákové.

„Ten dokument je něco neuvěřitelného, jde o bezprecedentní porušení zákonů,“ říká vyšetřovatel Pravda. Listina je určena „výhradně k rukám“ Karla Klose, nechvalně známého náměstka ministra spravedlnosti, jednoho z hlavních strůjců politických procesů. „Ten tahal za všechny nitky. V průběhu procesu se u něj v kanceláři každý večer scházeli soudci i prokurátoři a on jim dával pokyny do dalšího dne,“ říká Pravda.

Pero přepisovalo osudy

Původní návrhy trestů jsou psané strojopisem. Pak však někdo výši trestů upravil nejprve obyčejnou tužkou a nakonec inkoustovým perem. Byly to čáry na papíře, které doslova přepisovaly dějiny. Trest smrti měla kromě Horákové dostat i další žena ze skupiny — Antonie Kleinerová. „Zmírnit na doživotí,“ přepsal nakonec kdosi její osud.

S obžalovaným Bedřichem Hostičkou měli mocní zřejmě více práce: jeho trest přepsali celkem třikrát a nakonec dostal místo patnácti let vězení celých osmadvacet. Kdo byl autorem těchto dodatečných vpisků? Historici spekulují, že to byl buď sám Klos, nebo někdo z bezpečnostní komise ústředního výboru KSČ, která měla v politickém procesu rozhodující slovo.

O prokurátorce rozhodne státní zástupce

O tom, do jaké míry nově objevený dokument předznamenal pozdější rozsudky v soudní síni, svědčí jednoduchá čísla: ve třinácti rozsudcích se soudci od „návodu“ odchýlili jen třikrát, z toho dvakrát byl trest mírnější.

Prokurátorka Brožová-Polednová měla kvůli vraždě Horákové stát před soudem už v minulosti. Justice však vrátila případ policii. Vyšetřovatel Pravda teď věří, že nedávno objevený dokument přinese zlom. Víc však nechce komentovat. „Záleží na rozhodnutí státního zástupce.“ „V současnosti studuju spis, o tom, zda podám obžalobu, rozhodnu asi do měsíce,“ říká pražský státní zástupce Radek Klvaňa, který má případ na starosti.

Zdroj: Ondřej Šťastný, www.idnes.cz, 13. července 2007

Smutně úspěšná komunistická rodina

Příběh rodiny Moučkovy je strhující. Hodně toho vypovídá o naší minulosti i současnosti. Milan Moučka (84) byl v padesátých letech velitelem vyšetřovatelů StB v pražské Ruzyni. Podílel se na mučení lidí, jehož cílem bylo, aby se přiznali k nikdy nespáchaným zločinům. Jeho bratr, známý herec Jaroslav Moučka (82), se angažoval v rolích komunistických funkcionářů. Totalitní režim chválil také úvahami v denním tisku. Miroslava Moučková (52) vedla až do listopadu 1989 svazáckou Mladou frontu. Pak dělala redaktorku a šéfovala komunistickým Haló novinám. K patnáctému výročí 17. listopadu si v nich posteskla nad „zadlužením, rozkradením a rozprodáním země, likvidací všeho prosperujícího“ a “falzifikací historie“. Letos v březnu ji poslanci (na návrh komunistů) zvolili členkou Rady České tiskové kanceláře (ČTK): teď bude dohlížet na poskytování objektivních a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů.

Kariéra mladého truhláře

Strmá kariéra mladého truhlářského dělníka Milana Moučky začala po válce. V květnu 1945 se přihlásil ke Státní bezpečnosti, o čtyři roky později povýšil na krajského velitele StB v Uherském Hradišti. Zdejší věznice už před jeho příchodem smutně proslula mučením politických vězňů. Členem vyšetřovacího týmu tam byl otec dlouholetého předsedy KSČM Alois Grebeníček (za své zločiny nebyl potrestán, léta se vyhýbal soudu a zemřel, aniž se k němu kdy dostavil). Ctižádostivý Moučka v provincii dlouho nezůstal, ještě na podzim 1949 ho povolali do centra.

Stal se náčelníkem jedné ze dvou vyšetřovacích skupin StB v pražské Ruzyni. Hlavní pracovní náplní zdejších vyšetřovatelů byla výroba komunistických monstrprocesů. Ruzyňská skupina VI A (vedená Bohumilem Doubkem) měla na starosti takzvané nepřátele ve straně, vysoké komunistické funkcionáře. Moučka byl velitelem skupiny VI B, která se zabývala všemi ostatními případy. Převzal už započaté vyšetřování bývalé poslankyně za národní socialisty Milady Horákové. V procesu, kterým vrcholilo komunistické běsnění proti politickým oponentům, bylo odsouzeno třináct lidí, z toho čtyři k trestu smrti. V následných okresních procesech bylo odsouzeno přes šest set dalších lidí, deset na smrt.

Proces s “Horákovou a spol.“ byl zároveň první, na kterém spolupracovali sovětští poradci. Sedmadvacetiletý Moučka, člověk bez jakéhokoli právnického vzdělání, se v poradcích zhlédl. Přípravu procesů poradci obohatili o bezbřehou obrazotvornost při vymýšlení trestných činů a o sepisování závěrečných protokolů bez účasti obviněného. Ten ho měl podepsat, naučit se nazpaměť a před soudem „doznání“ veřejně odříkat. Moučka dal podřízeným pokyn k nepřetržitým několikadenním výslechům (a hodnotil je podle doby, po kterou vydrželi výslech vést), vězni při nich museli stát. Schvaloval také návrhy na kázeňské tresty vězňů: omezování spánku, jídla, zavírání do temnice, nasazování svěracích kazajek a gumových rukavic (podle zprávy z ošetřovny je jeden vězeň měl celé tři měsíce).

Dejte mi pokoj!

O nelidských vyšetřovacích metodách Moučka vypovídal poprvé koncem padesátých let před stranickou komisí. Od policie musel sice odejít, ale nevedlo se mu zle. Strana ho uklidila na místo šéfa oddělení mezinárodních vztahů v pražských Závodech průmyslové automatizace. V archivu ministerstva vnitra se dochoval zápis z Moučkova pohovoru v roce 1963 (ministr vnitra Lubomír Štrougal si tehdy vyžádal zprávu o procesech z 50. let). Moučka nic nepopíral, žádal ale o shovívavost: „Cítím spoluodpovědnost a vinu za to, co se v období mé činnosti ve vyšetřování nesprávného a špatného stalo. Domníval jsem se ale, že metody, které byly uplatňovány vůči vyšetřovaným k doznání, jsou správné. Zvažte, že jsem nastoupil k bezpečnosti jako mladý a nezkušený člověk. Na nelidském vyšetřování se také podílela výchova na úseku bezpečnosti.

Lidštější způsob vyšetřování byl vydáván za falešný humanismus a za netřídní a neproletářskou měkkost.“ Strana byla shovívavá a Moučka dostal důtku. Před třemi lety navrhl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) státnímu zastupitelství Prahy 6, aby Moučku obžalovalo ze zneužívání pravomoci veřejného činitele a těžké újmy na zdraví. To ale stíhání naopak zastavilo se zdůvodněním, že zneužití pravomoci bylo amnestováno už v roce 1960 prezidentem Novotným a újma na zdraví je promlčena (aby Moučkovo stíhání za tento čin mohlo skončit před soudem, muselo by — tak jako Grebeníčkovo — začít nejpozději do konce roku 1994). Nejvyšší státní zastupitelství požadovalo, aby se Praha 6 zabývala otázkou, zda Moučka nespáchal zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva. Ten by nebyl amnestován ani promlčen. Podle Prahy 6 ale o zločin proti lidskosti v tomto případě nešlo.

Milan Moučka dnes žije v panelovém domě kousek od ruzyňské věznice. O minulosti se bavit nechce. „Dejte mi pokoj,“ říká do telefonu. „Je mi zle, byl jsem v nemocnici, mám zničenou kyčel, chodím o berlích. Nemám zájem se s nikým bavit. Žádný takový rozhovor nepřichází v úvahu.“

Bratra jsem odvrhl

„Nedávno přišla vnučka, že se ve škole učili o procesu s Horákovou. A jmenovali tam Milana Moučku, že byl šéf jejích vyšetřovatelů,“ říká Moučkova švagrová Jiřina. „Co udělala? No, mlčela. Nehlásila se k němu.“ Paní Jiřina, dcera holiče z Kardašovy Řečice, si herce Jaroslava Moučku vzala brzy po válce. S jeho bratrem Milanem se ale moc nestýkali. „Měl jsem ho strašně rád. Byl to pro mě člověk, na kterého můžu dát,“ říká Jaroslav Moučka. „Ale když jsem se dozvěděl, co dělá… Že je to nějaké podivné… Přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké životní rozhodnutí, odvrhnout bratra, kterého jsem měl rád.“ O Milanově propuštění od policie se dověděl od matky. „Drželi ho samozřejmě nad vodou, na dobrém místě. Celá léta, když byl nahoře, se o nás nezajímal,“ říká herec. Dnes si oba bratři zavolají leda někdy na narozeniny.
Jaroslav Moučka i jeho žena vstoupili do strany hned po válce (členem KSČ byl tehdy každý čtvrtý dospělý). „Pocházíme oba z naprosté chudoby, žili jsme hrozně,“ vzpomíná Jiřina Moučková.

„Mysleli jsme si, že to snad bude lepší.“ Její muž dostal funkci na jihlavském národním výboru a staral se také o bydlení a zájezdy herců z tamního Horáckého divadla. Brzy se stal členem souboru a v roce 1954 nastoupil do pražského Divadla na Vinohradech. Do paměti diváků se vryl rolí hodného koktavého čerta z Drdových Dalskabátů, hříšné vsi. Šest let hrál tuhle pohádku s Vlastou Chramostovou. Herec vzpomíná, jak ji společně hráli i v Kardašově Řečici s místními ochotníky. Právě tady, v domku manželčiných příbuzných, teď Moučka sužovaný Parkinsonovou nemocí tráví stáří.

Byla to krásná role

Když přišel rok 1968, Jaroslav Moučka i manželka ze strany vystoupili. Jenže po “pražském jaru“ následovala normalizace a herec začal mít problémy. Přestal dostávat role a partaj na něho tlačila, aby zase vstoupil. Zhruba v době, kdy Vlasta Chramostová podepisovala Chartu 77, si Jaroslav Moučka šel znovu pro stranickou legitimaci.
Brzy dostal další velkou roli: v Dietlově seriálu Okres na severu hrál tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka. Seriál přesně odpovídal tehdejší rétorice komunistické strany — ne všechno je v pořádku, ale poctiví a odvážní straníci jako Pláteník nás dovedou ke světlým zítřkům. „V rámci svých možností jednal maximálně dobře, často až na samé hranici své pravomoci. Pokaždé v zájmu lidí, prostých, obyčejných, z nichž vyšel a jimž zasvětil svůj život. Také dovedl uznat své chyby a odstranit je,“ svěřil se Jaroslav Moučka začátkem osmdesátých let — po převzetí státní ceny Klementa Gottwalda — novinám. „Přesně tak pracuje většina stranických funkcionářů.“

Propagandistický seriál (natočený k výročí KSČ) sledovaly miliony diváků nejen díky Dietlově zručnosti, ale také proto, že Moučka své roli uvěřil. „Vím, že by se našlo pár lidí, kteří by dnes chtěli, abych Pláteníka odsoudil,“ hájil roli tajemníka i po listopadu. „Ale nelituji, že jsem ji hrál. Byla to krásně napsaná role o slušném člověku.“

Právě v takovém barvotiskovém zjednodušení našel Moučka bezpečí po svém druhém vstupu do strany. Totalitní režim popisoval v občasných novinových úvahách (většinou u příležitosti Vánoc, Silvestra nebo sjezdu strany) jako úspěšnou cestu od poválečné chudoby k novodobému bohatství: „Už tenhle prostý fakt, že se u nás každý nají, je obrovská vymoženost.
Kdyby se nám nepodařilo nic jiného, než jenom to, že každý má práci a za ni chleba, je to nesmírný úspěch.“

Ta paní s igelitkama

Miladu Horákovou odsoudili po právu, psal loni den před výročím její popravy na stránkách Haló novin předlistopadový komentátor Rudého práva Jaroslav Kojzar. Měla přece kontakty s československými politiky, kteří odešli do exilu a chtěli tam usilovat o návrat svobody do vlasti. „Šlo tedy o boj ve spojení se zahraničím,“ tvrdil Kojzar v článku. „Bezpečnostní orgány na něj přišly. Jak tomu obyčejně bývá v kterékoli zemi světa, zakročily.“

Haló novinám v té době šéfovala Miroslava Moučková, dcera onoho Moučky, který kdysi vyšetřovatelům Horákové velel. Kariéru začala Miroslava Moučková koncem osmdesátých let jako vedoucí propagandy a agitace ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. „Měla pod palcem svazácký tisk,“ vzpomíná tehdejší zástupce šéfredaktora Mladého světa, nyní správce tištěného archivu Mladé fronty Dnes Jaroslav Vozobule. „Dohlížela na takové ty ptákoviny, co se musely: na rozpracování závěrů jednání sjezdu SSM do publicistických záměrů — na vznik materiálů o mládežnických kolektivech, které soutěží a přijímají socialistické závazky.“

V červnu 1989 se Moučkové splnil její sen. Stala se šéfredaktorkou svazácké Mladé fronty. „Měla ten post dostat už za Husáka, ale ten její jmenování zamítl,“ vzpomíná tehdejší komentátor Mladé fronty, dnes redaktor Hospodářských novin Libor Ševčík. Šéfredaktora totiž jmenoval šéf ÚV KSČ a pro bývalého politického vězně Husáka byla dcera vyšetřovatele z procesů 50. let nepřijatelná. „Říkal, že přece někdo z takové rodiny nemůže dělat šéfredaktora,“ vzpomíná Ševčík. „Jmenována byla až Milošem Jakešem.“

„Ta paní s igelitkama“ je první asociace Moučkové podřízeného eléva, dnes šéfredaktora serveru Aktuálně.cz Zdeňka Johna. „Byla to typická nomenklaturní úřednice, ze které jsme si pro ty dvě igelitky, které pořád nosila, dělali legraci. Ale srandovní byla jen na první pohled. Ve skutečnosti byla nebezpečná — ruka svazáků vystrčená do redakce. Kdykoli za ní člověk s něčím přišel, požádala ho, aby za pět minut přišel znova. A mezitím volala do řídícího centra.“

Bořek Hanuš, zástupce vedoucího středočeské redakce MF Dnes, vzpomíná na scénu z listopadových demonstrací: „Tehdy byl poprvé na balkoně Melantrichu Havel a Kubišová. Moučková po mně chtěla, abych zprávu přepsal tak, aby vyzněla méně emotivně. Postavil jsem si hlavu — buď to zůstane takhle, nebo nebude nic. A nakonec se mi omluvila. Už neměla sílu.“ Na konci listopadu Moučková z Mladé fronty odešla.
Výsadu šéfredaktorského komentáře využila Moučková za půl roku v čele deníku jen jednou. „Kolik jen debat vedeme doma, v práci, mezi přáteli i na schůzích o tom, s čím nejsme spokojeni,“ zamýšlela se 11. listopadu 1989. “Na delegáty celostátní konference SSM proto čeká složitý úkol. Rozhodnout, jaká bude naše organizace v příštím období, co udělat pro to, abychom v ní nejen prožili zajímavé chvíle, ale jejím prostřednictvím dokázali prosadit i tu svou představu o vývoji společnosti.“

Kmotra s krásným altem

Po listopadu začala Moučková dělat parlamentní zpravodajku komunistických Haló novin a před čtyřmi lety jejich šéfredaktorku. Brzy se sblížila se současnými komunistickými poslanci. „Mirka skvěle zpívá, má krásný alt,“ vzpomíná na jeden z předvánočních večírků klubu komunistů poslankyně Zuzka Rujbrová. Před dvěma lety Moučkovou pozvala na myslivecký posed, ta na oplátku o zážitku otiskla dlouhou reportáž ve svých novinách. Jiná reportérka Haló novin nechyběla letos zjara ani u “kouzelných psích křtin“ prvních potomků Arinky, fenky Rujbrové. Čtenáři se tak dověděli, že všechna štěňata dostala kmotry, například předsedu zemědělského výboru sněmovny Ladislava Skopala (ČSSD) nebo vedoucí pracovníky státních Lesů ČR — a mezi nimi i Miroslavu Moučkovou.
Tehdy už Haló novinám nešéfovala, místa se vzdala, když ji letos v březnu poslanci zvolili členkou Rady ČTK. Agentury, jejíž zprávy přejímají všechna významnější česká média stejně jako státní instituce nebo naše ambasády v zahraničí.

Skutečnost, že supervizi nad všestrannými informacemi pro svobodné vytváření názorů bude mít právě někdejší šéfka propagandy Socialistického svazu mládeže a později do novin „vystrčená ruka svazáků“, vyvolala značný odpor. Na stránkách Haló novin se jí zastal předseda KSČM Vojtěch Filip. Podstatu problému ale zamlžil a posunul, jako by Moučková byla kritizována za své levicové názory: „Nikdy by mě nenapadlo zpochybňovat volbu kohokoli jen proto, že má pravicový názor. V případě levicového by to mělo platit stejně.“ Moučkovou podržel také předseda ČSSD Jiří Paroubek: „Nevidím žádný rozdíl mezi ní a někým z ODS.“

To, že dcera vyšetřovatele Horákové otiskla ve svých novinách článek, že proces nebyl vykonstruovaný, slyší Filip nerad. Rodinu Moučkovu však předseda naší třetí nejsilnější parlamentní strany vehementně hájí: „Vím, že pana Moučku nikdy neodsoudili. Asi proto, že neměli za co.“ V samotném článku problém také nevidí: „Chtěla byste snad, aby články cenzurovala? Myslíte, že všichni musejí mít stejné názory v pevné jednotě lidu a strany — ODS? Navíc naše strana dala na pomník Milady Horákové sto tisíc korun.“

„Srandovní byla jen na první pohled. Ve skutečnosti byla nebezpečná ruka svazáků vystrčená do redakce. Kdykoli za ní člověk s něčím přišel, požádala: Přijďte za pět minut znova.“

Pokus o rozhovor s Miroslavou Moučkovou

Při prvním telefonu Miroslava Moučková potvrdila, že je dcerou nechvalně známého ruzyňského vyšetřovatele. Se slovy, že děti nemohou za své rodiče, vzápětí zavěsila. O pár dní později reagovala na žádost o schůzku slovy: „Vím, na co se chcete ptát. O 50. letech se s vámi bavit nebudu, ani jsem tehdy nežila. Sama jsem zkušená novinářka — znám tenhle hyenismus, i když jsem ho nikdy nepěstovala.“ Pak přece jen slíbila alespoň pár slov: „Zavolejte mi odpoledne.“ Její telefon už byl ale nedostupný. SMS žádost: „Nemohu se vám dovolat, tak píšu. Dávám dohromady portrét vaší rodiny, konkrétně vašeho otce, strýce a vás. Ráda bych se proto s vámi sešla. Dejte mi prosím vědět, kdy se vám to hodí.“ Mezitím se ptám předsedy Rady ČTK Tomáše Vrby, jaké má s novou členkou Moučkovou zkušenosti. „Zatím se její minulost nijak přímo neprojevila,“ tvrdí. „Nestalo se nic, co by si zasloužilo komentář.“ Několik hodin nato přichází od Moučkové SMS zpráva: „Vaši snahu vtáhnout do tzv. profilu Radu ČTK považuji za nesolidní, neprofesionální chybu. Mám proto jediné sdělení — zákon o ČTK dodržuji a budu dodržovat. Má ochota vám odpovědět na vaše otázky, byť telefonicky, po tomto vašem kroku končí.“

Zajistěte, aby nemohl přemýšlet

Oskár Valášek je v historických pramenech uváděn jako muž, který byl vyslýchán nepřetržitě čtyřicet dní a nocí. Šestaosmdesátiletý Valášek je zároveň jedním z mála dosud živých pamětníků ruzyňského mučení. „Vzpomínám si, že v případě Valáška byl nařízen zvlášť dlouhý nepřetržitý výslech,“ vypověděl před stranickou komisí v roce 1963 šéf ruzyňských vyšetřovatelů Milan Moučka. „O případ se zajímal Prchal (tehdejší šéf ruzyňské věznice), který uváděl, že je nutné zajistit, aby neměl možnost soustavně přemýšlet. Nepamatuji se, zda šlo o čtyřicetidenní a noční výslech.“ Právě za délku výslechu byli Moučkovi podřízení odměňováni: „Je pravda, že v hodnocení pracovníků jsem bral v úvahu jako jedno z kritérií i délku doby, po kterou vyšetřující vydržel výslech vést.“

Oskár Valášek byl v roce 1951, když ho zatkli, velké zvíře. Na ústředním výboru strany v Bratislavě rozhodoval o tom, kdo může být u bezpečnosti a kdo ne. „Měl jsem na starost kádrové věci,“ vzpomíná Valášek. Zároveň přidává heslo, které charakterizovalo jeho tehdejší prokomunistické nadšení: „Stalin, Gottwald, Široký, ti vydrží navěky.“ Zatčen byl spolu s necelou desítkou příslušníků slovenské StB.

V Ruzyni ho uvítal Moučka osobně. „Řekl mi, že jestli chci odejít živý, mám jedinou možnost. Přiznat se a udat další lidi,“ říká Valášek.

Během prvních dní byl od rána do večera u výslechu. „Pořád opakovali jen jednu větu: Mluvte o své protistátní činnosti. Bylo to k zbláznění,“ říká. Když nic kloudného neřekl, následovala noc v temnici: „Každou minutu mi tam rozsvěcovali světlo.“ Jeho vyšetřovatelům se skutečně povedlo přivést ho do stavu, kdy nebyl schopen přemýšlet. „Mluvil jsem nesmysly. Nepamatuji si, co jsem jim řekl, ani na protokoly si nepamatuji,“ vzpomíná. „Nepamatuji si dokonce ani to, že jsem byl několik dní ve vězeňské nemocnici. To jsem se dověděl až později.“ Po dvaatřiceti měsících v ruzyňské věznici byl Valášek odsouzen na dvacet tři let za to, že údajně prosazoval do funkcí lidi, kteří se kompromitovali v době slovenského fašistického státu. V roce 1956, kdy o vynucených přiznáních v Ruzyni poprvé Moučka vypovídal, mu byl trest zkrácen na šestnáct let. Z Leopoldova se dostal domů v roce 1960 po amnestii Novotného. Čtyři roky dělal dělníka ve skladu, a když byl rehabilitován, stal se šéfem pobočky Čedoku v Trenčíně. Právě tam dnes žije. „Už léta skoro nevidím,“ říká.
„Kvůli tomu rozsvěcování a zhasínání v ruzyňské temnici mám zničenou sítnici.“

Hana Čápová

Zdroj: www.tyden.cz

Josef Bryks — zapomenutý hrdina

ČT 1 — 13. února 2006 ve 22,05 — „Příběhy železné opony“

Ten vězeň se podepsal jako Josef Bryks. Držitel Řádu Britského impéria, letec, o jehož odvaze v německém zajetí Angličané natočili film Srdce v zajetí.

Svým způsobem název filmu platil ještě i na Silvestra 1952. Tentokrát byl ovšem Bryks zajatcem komunistů. A to bylo horší. Nikdy už nevyjde na svobodu, nikdy nespatří manželku a dceru, nikdy nebude létat.

„Spočteme-li roky strávené v německém zajetí a v komunistickém vězení, strávil Bryks 13 roků za ostnatým drátem. Zemřel v pouhých 41 letech,“ říká historik Jiří Rajlich.

Proslavil se útěky ze zajetí Bryks, jenž se za války proslavil útěky z německého zajetí, se do komunistického vězení dostal poté, co mu nevyšel útěk přes železnou oponu. Klíčový útěk svého života zpackal. Vlastně za to nemohl, útěk vyprovokovala komunistická tajná službou a Bryks se chytil do připravené pasti.

„Vraťte knihy“, bylo smluvené heslo skupiny bývalých vojáků, kteří se pokoušeli dostat na Západ. Všichni až na jednoho měli za manželky Angličanky, a pokud je chtěli spatřit, neměli ani jinou možnou než ilegální přechod železné opony: komunistický režim jim totiž nedal pasy.

2. května 1948 ho zatkli. ?Byl jsem zajištěn v bytě v Olomouci pro podezření z příprav k útěku do zahraničí. (…) Protože jsem měl manželku anglického původu, měl jsem jediný zájem dostat se do zahraničí, abych si tam poctivou prací mohl vybudovat nový domov. Vědomě ani úmyslně jsem nechtěl poškodit vlastní rodnou zem, pro kterou jsem tolik vytrpěl za války,? psal Bryks v jednom z mnoha životopisů, které museli v komunistických kriminálech smolit nešťastní vězni, aby se tak kriticky zamýšleli nad vlastní minulostí.

Vojenský soud osvobodil, státní poslal do vězení Jenže ještě v létě 1948 to navzdory zatčení nevypadalo s Bryksem tak špatně. Komunisté tehdy neměli pod kontrolou celou justici, a tak jej Vrchní vojenský soud zprostil obžaloby. Bylo to však jen zdánlivé vítězství — po odvolání zasáhl Státní soud a poslal Brykse na deset let do vězení.

Při vstupním pohovoru ve věznici v Plzni na Borech však Bryks dá jasně najevo, co si myslí. Na otázku, co jej svedlo k trestnému činu, odpověděl: „Touha žít mezi spravedlivými lidmi, kteří si váží hrdinství a obětí, jež jsem přinesl naší vlasti — a zvláště možnost žít šťastně se svou rodinou.“

Měl právo mluvit o hrdinství. Než 4. srpna 1940 sedl do kabiny letounu s výsostnými znaky britského královského letectva, tak si na útěku z protektorátu užil své. Absolvent vojenské akademie v Hranicích a později příslušník 33. stíhací letky v hodnosti poručíka utíkal přes Maďarsko tak nešťastně, že jej v Budapešti zatkli a na tři měsíce zavřeli. Pak byl vrácen na Slovensko, ale i odtud prchl.

Útočil, i když letoun hořel Zastavil se až v Sýrii a vstoupil do cizinecké legie. A pak už ho čekala cesta do československé armády v zahraničí. Za svou vlast nebojoval dlouho. Sedmnáctý červen 1941 si velení britského letectva vybralo pro bombardování elektrárny ve Francii. Akce skončila krvavou bitvou: mezi 13 sestřelenými byl i Bryks. Ještě když jeho letoun hořel, útočil na nepřítele.

„Několik minut poté se v kabině objevil černý kouř, který mi znemožnil kontrolu přístrojů. Krátce nato vypukl oheň v kabině,“ líčil bitvu Bryks po návratu ze zajetí. V něm (nebo na útěku) stráví zbývající čtyři roky války.

Popálen, bez bot, ale jinak kupodivu zdráv, přistál na poli. Francouzi v nedaleké vesnici mu dali staré civilní šaty, ale to mu nepomohlo. Němci ho našli, zbili a poslali do zajateckého tábora. Bryksovi se však něco přece jen podařilo: zatajit svou identitu!

Kdo se bude probírat německými archivy odsouzenců k smrti za války, najde dvě jména. Jistý Ricks byl v Berlíně odsouzen k smrti provazem za pokus o útěk stíhačkou. Roku 1943 byl ve Varšavě za účast na odboji polských vlastenců odsouzen (rovněž k oběšení) Josef Blaskiewicz. Obě jména byla smyšlená a vždy šlo o jednu a tutéž osobu: o Josefa Brykse.

Po několika pokusech o útěk (jednou stíhačkou Messerschmitt, dvakrát podzemním tunelem, jednou v bečce na močůvku) se totiž Bryks dostal do Polska, do štábu tamní podzemní armády. Když se Poláci spojili vysílačkou s anglickými spojenci, domluvili dokonce jeho evakuaci do Británie.

Němci mu při výslechu probodli břicho Akce však ztroskotala a Bryks byl zatčen gestapem. Když mu při výslechu Němci ?domlouvali?, probodli mu břicho a zničili ušní bubínek. Nedoslýchal až do smrti. „5. června 1943 jsem byl v cele strašlivě zbit a kopán do břicha SS-Scharführerem Grünnem do bezvědomí,“ vypoví po návratu ze zajetí.

Nakonec (tentokrát pod jménem Bruno Sax) skončil v blázinci, ale Němci ho znovu dostali. Jeho poslední (válečný) pokus o útěk vypadal takto: „24. března jsem se s kapitánem Wilsonem zúčastnil útěku tunelem, ale z tunelu jsem nevyšel, neboť při útěku z budovy bylo na mne stříleno. Při tomto útěku se dostalo celkem 87 zajatců ven, ale 50 z nich bylo postříleno,“ vypoví po válce… Útěky za železnou oponu V letech 1948-1989 zahynulo na státní hranici při pokusech opustit socialistické Československo celkem 390 lidí.

204 zastřeleno 90 usmrceno v elektrických zátarasech 6 zabito nášlapnými minami 90 zemřelo při pronásledování pohraničníky

Z jejich smrti se před soudy zodpovídalo 11 pohraničníků.Tři z nich byli odsouzeni, dva skončili ve vězení…

To už mu hrozí nové nebezpečí. Němci odhalili jeho skutečnou identitu a poslali ho do Prahy, do obávaného Petschkova paláce, sídla gestapa. Opět mu hrozí smrt. Tentokrát ho může těšit, že ho oběsí řádně — pod jeho pravým jménem. Jenže přežije.

Lágr, v němž čeká na konec (života nebo války), osvobodí Američané a Bryks je hrdina. Doma i v Anglii. Ještě v zajateckém táboře si s ním začne dopisovat jedna Angličanka. Teď je tedy čas, aby si ji (podle všech zásad kýčovitých válečných románů) vzal za ženu, byli spolu šťastni a měli spolu dítě. Scenárista filmu Srdce v zajetí to evidentně neměl těžké.

Pak však Bryks udělá chybu: přestěhuje se s rodinou do Československa. Po únoru 1948 sice Bryks zase rodinu rychle pošle za Lamanšský průliv, sám to však už nestihne. Nejdřív dostane 10 let za pokus o útěk přes železnou oponu a pak mu přičtou dalších 20 let za údajný pokus o útěk z věznice na Borech. Měli z něho strach.

„Josef Bryks byl hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného. V Leopoldově válčil s dozorci, držel hladovku, chtěl do jiné trestnice. Dávali ho do korekce, ale nepřestal. Nakonec ho poslali do Jáchymova, snad aby od něho měli pokoj,“ řekne později jeho kolega (z britského letectva i z československého vězení) Josef Šišpera.

Hrdinovi puklo srdce Komunisté se mu mstí: nedovolí, aby peníze vydělané při těžbě uranu posílal své dceři do Anglie. Nakonec hrdina filmu Srdce v zajetí umře téměř symbolicky: 12. srpna 1957 mu ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost pukne srdce.

„Bryks zemřel a oni prováděli pitvu. Říkali mi, a byli to zkušení odborníci, že v životě neviděli tak hrozný infarkt. Srdce puklo, jako by ho někdo rozřízl skalpelem,“ vypoví po letech Bryksův spoluvězeň Zdeněk Kessler. Komunisté se pomstili ještě i na příbuzných: nevydali jim mrtvolu, aby ji mohli důstojně pohřbít.

(S využitím materiálů Státního ústředního archivu Praha a archivu Jiřího Rajlicha)

Dopis Bryksovy manželky Rudolfu Slánskému Vážený pane! Promiňte, že Vám píši, ačkoli jsem cizinka; hledáme-li však spravedlnost, necháváme formality stranou. Avšak protože jsem dříve žila v ČSR, dovolávám se Vaší pomoci: obracím se právě na Vás, neboť vím, že zaujímáte nejdůležitější postavení v KSČ, a vím, že jste patrně čestný a spravedlivý muž, zastáváte-li takovou funkci, neboť tyto vlastnosti jsou zde nejdůležitější.

Myslím, že s největší pravděpodobností již znáte případ obou shora uvedených osob a nyní jste již na ně zapomněl, neboť události v lidském životě plynou a zapomínají se téměř v mžiku: manželky a příbuzní však nemohou zapomenout a stávají se s postupem doby opravdu stále zoufalejší a stále nesnadněji usilujeme o propuštění těchto nešťastníků, těchto bývalých československých hrdinů, kteří jsou nyní neprávem vězněni: jediným jejich zločinem bylo, že se pokusili dostat pas, aby mohli žít se svými ženami v Anglii…

Byla jejich prolitá krev, strádání a útrapy nadarmo? Již se na to zapomnělo? Takto se jedná s lidmi, kteří tak mnoho trpěli pro Československo? Pane Slánský, jsou mi známy veškeré skutečnosti tohoto trapného případu a jsem hotova přijet do Prahy a vše Vám říci — tito lidé nenesou žádnou vinu, obvinění proti nim jsou fantasticky vymyšlená…

Podrobnosti o Josefu Bryksovi se dozvíte v dokumentu ve 22:05 na ČT1 — 13. února 2006.

Luděk Navara,

Bude Minařík někdy potrestán?

Psal se 29. leden 1976 a kapitán Pavel Minařík, jenž se po téměř osmi letech v zahraničí vrátil do vlasti, vystoupil na tiskové konferenci se svým příběhem. V budově Svazu československých novinářů se tehdy sešlo 137 zpravodajů ze 16 zemí. Během dvouhodinové konference Minařík odhalil „prohnilou tvář stanice Svobodná Evropa i celé československé emigrace“. Začala jeho krátká, ale hvězdná kariéra. Tvář čerstvého třicátníka s velkými brýlemi se usmívala z titulních stran deníků a televizních obrazovek celého komunistického bloku.

„Našemu rozvědčíkovi se podařilo proniknout do štvavého vysílače Svobodná Evropa,“ psal tehdejší socialistický tisk. Minařík sice řekl, že na Západě splnil svůj úkol, nebylo však snadné zjistit jaký. Ačkoliv prohlašoval, že jeho cílem bylo zničit Svobodnou Evropu, „hanbu éteru“, budova stála a stanice vysílala dál.

Minařík (narozen 29. června 1945) začínal jako elektrikář, kulisák Východočeského divadla v Hradci Králové, později hlasatel brněnské redakce Československého rozhlasu, a především jako slibný kádr StB. Komunistická rozvědka totiž potřebovala svého člověka mezi emigranty a zároveň chtěla zdiskreditovat Svobodnou Evropu. Minaříkovi dala školení pro práci v zahraničí a v roce 1969 simulovala jeho emigraci do Německa, kde se podle plánu uchytil jako hlasatel Svobodné Evropy.

V letech 1969 až 1975 od něho rozvědka dostávala stovky zpráv. Minařík měl v kádrových materiálech dovětek: „Netřeba mu zadávat úkoly, hledá si cíle sám.“ Několikrát dokonce navrhoval akci s krycím názvem Panel, při níž mělo být pomocí výbuchu vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Tuto akci nakonec nerealizoval, ale nápad s výbuchem v RFE provedla v dubnu 1981 prostřed­nictvím najatých teroristů rumunská tajná služba a zranila při tom čtyři lidi.

Minařík až do ledna 1976, kdy ho centrála stáhla zpátky do Československa, nevzbudil nejmenší podezření. V Německu se dokonce oženil a zařídil si vcelku pohodlný život.

Po návratu do vlasti, kdy si vychutnával chvíle slávy, na něj zatím v Německu nad vykradeným trezorem vzpomínal šéf československého vysílání a také šokovaná manželka a pár bývalých přátel, jejichž ?nechutné charaktery“ Minařík v rámci boje za socialismus pitval v médiích. „Kolik špíny, nenávisti, urážek teklo z tohoto kanálu studené války,“ napsal v knize Pohled za oponu. Jindy se svěřil, že nerad používá frází, ale „členství v KSČ pro mě znamená vše, opravdu vše“, a nechal si na hruď připnout Řád rudé hvězdy.

Veřejnými výstupy ale nemohl provokovat dlouho, protože Němci by mohli požadovat jeho vydání. Pod krycím jménem Neumann proto raději odjel na studia do Kyjeva. Po návratu pracoval na vnitru, vedl také týdeník Signál. V roce 1986 získal hodnost plukovníka.

Po převratu v roce 1989 založil bezpečnostní agenturu Mink, na niž mu ÚV KSČ přispěl několika stovkami tisíc korun. Po obvinění z obecného ohrožení v souvislosti s přípravou atentátu na RFE se dostal z vazby na kauci 400.000 korun a jako jednatel nebo společník figuroval ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ.

Na definitivní verdikt českých soudů, zda přípravou atentátů na Rádio Svobodná Evropa spáchal trestný čin, čeká bývalý špion patnáct let. Již v roce 1993 byl sice za tento čin odsouzen ke čtyřem rokům vězení, případ se však vrátil k doplnění. Od té doby bylo stíhání už dvakrát zastaveno, rozhodnutí vždy ale zrušil Nejvyšší soud. Již čtvrtá obžaloba na Minaříka byla podána loni v srpnu. Případ má nadále řešit brněnský městský soud. Minařík je nyní stíhán také za pojišťovací podvod ve výši několika milionů korun z roku 1996.

Autor: ČTK.

Zločiny komunistů kryje stín archivů

„Poptávka je už uspokojena. Kauz je podstatně méně,“ komentuje stav mluvčí Jan Srb. Většina zločinů je po roce 1989 v současné době už promlčena.

Paměť národa Historikové však ani tady ÚDV nešetří. ?V úřadu pracuje asi sto lidí. To znamená, že na jeden vyřešený případ vycházejí přibližně dva lidé, kteří se jím po řadu let zabývali,? vypočítal Radek Schovánek.

V podobné instituci na Slovensku přitom pracuje o čtvrtinu méně lidí, nadto však například provádí lustrace a spravuje archiv, který zpřístupňuje badatelům.

Řešení vidí historikové ve vytvoření Ústavu paměti národa, který by podle polského či slovenského vzoru shromáždil dokumenty bývalé Státní bezpečnosti a vojenské rozvědky pod jednu střechu.

Část dokumentů má v tuto chvíli civilní rozvědka, ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti a další instituce roztroušené po republice. Podle mluvčího ÚDV Jana Srba však sjednotit archivy není potřeba.

Badatel Radek Schovánek s tím nesouhlasí: „Je rozdíl, když si můžete některé informace zjistit rychle na počítači nebo v kartotéce, než když o ně několik měsíců složitě a často neúspěšně žádáte různé instituce.“

Podobná instituce v tuto chvíli funguje už v Maďarsku, Německu, Polsku, Rumunsku nebo na Slovensku. Návrh zákona o Ústavu národní paměti, který připravilo sedmnáct senátorů, bude za několik týdnů projednávat Sněmovna.

odkazy

  • 46782-jan-srb-mluvci-udv.jpg — 13,71 kB Zobrazit | Uložit
  • 46788-dvanacty-sbornik-udv.jpg — 11,20 kB Zobrazit | Uložit
  • 46785-dvanacty-sbornik-udv.jpg — 2,69 kB Zobrazit | Uložit
  • 46797-publikum.jpg — 2,57 kB Zobrazit | Uložit
  • 46803-jiri-jance-namestek-reditele-udv.jpg — 2,78 kB Zobrazit | Uložit
  • 46791-jan-paumer.jpg — 3,05 kB Zobrazit | Uložit
  • 5420-komunisticka-ostraha-hranic.jpg — 5,07 kB Zobrazit | Uložit
  • další odkazy — www.svetbezko­munismu.cz Z.K.-leden 2006

Tématická jednotka pro střední školy — Muzeum III.odboje Příbram

Třeba tak, že vyhlédnutá osoba byla vyprovokována k ozbrojenému útoku na některého komunistického funkcionáře, jindy stačilo k zatčení pár slov nebo vět. Nepředstavitelně surové výslechy s vynucenými podpisy nepravdivých doznání pak StB umožnily poslat před soud skupinu lidí, kteří se vzájemně usvědčovali z činnosti, kterou neprováděli, často ani nemohli provádět, a ze záměrů, které nikdy neměli. Jedním z míst, které vynikalo zvláště surovými metodami vyšetřování, byla úřadovna StB v Uherském Hradišti.

Otiskujeme v doslovném znění část dopisu, v němž odsouzený J.M. žádá předsedu Krajského soudu v Uherském Hradišti o obnovu procesu. Žádost je datována v květnu 1958:

„Je také nutno, abyste znal aspoň část zákroků vůči mně při vyšetřování, neb vyzvědačství jsem se nikdy ani myšlenkou nedopustil. Pan Grebeníček mě mlátil býkovcem, kopal do břicha a přirození, až mě dostal na zem. Na této mi pan Jitřenka šlápl na krk a postavil se na tuto nohu. Pan Grebeníček zakroutil hlavou a pan Jitřenka povolil šlápnutí.

Pan Obdržálek na mě házel deku, abych neviděl, kdo mě mlátí. Sám mě srazil pěstí, kterou mě udeřil po srdci, na zem. Kolik ran a facek jsem dostal od Jitřenky, Grebeníčka, Žáka, Obdržálka, Řezníčka a jiných je strašné. Vzali mě do kola, kde jich bylo 8 — 9 osob a bili ze všech stran, až mě dostali na zem, hodili na mě deku a pan Žák po mně šlapal. Pan Jitřenka mně šlápl kramflekem na prsty u nohy a otočením mi serval kůži ze 4 prstů.

Krvácející rány ošetřil lékař Slabý a na druhý den tutéž nohu pošlapal, až obvaz z ran strhal a sešlapal dole. Lékař řekl, že pak nemá cenu nohy léčit. Bití na šlapky a záda bylo takové, že vše bylo jedna podlitina. Nohy naběhly tak, že byly jak černé pytle. Puchýře na nich stříhal lékař. Přál jsem si smrt jako vysvobození…“

Je třeba zdůraznit, že podobnými metodami vynikaly i ostatní vyšetřovny Státní bezpečnosti, každá z nich měla svůj specifický způsob, jak donutit vyslýchaného k doznání nebo přiznání k činu, který nikdy neprovedl. Pověstný byl též hradčanský „domeček“.

Sadistické výslechy se nevyhnuly ani ženám. Jako vyšetřovatelka StB v Brně vynikala pozdější prokurátorka a soudkyně Státního soudu Dr. Dohnálková, jejíž specialitou bylo přikládání hořící cigarety na prsy mladých děvčat. Čím hezčí děvče, tím hůř pro ni. Dr. Dohnálková tak kompenzovala komplexy, mající původ v jejím nevábném vzhledu. Komunistické vyšetřovací orgány i justice si byly vědomy, že sadistické výslechy prováděné Státní bezpečností odporují platným zákonům, přesto je mlčky přecházely.

Jedním z mála pokusů o pravdivé zjištění vyšetřovacích metod StB bylo lékařské vyšetření zatčených, které provedl v březnu 1949 šéflékař KV SNB v Brně za přítomnosti vyšetřujícího soudce Státního soudu v Brně. Na příkaz tehdejšího předsedy Státního soudu v Brně JUDr.

Horňanského se uskutečnilo zjištění faktického stavu fyzického i psychického zatčených, kteří prošli výslechy uherskohradišťského bicího komanda. Citujeme část doslovného znění této zprávy: Šetření se konalo v oddělené místnosti přímo ve věznici okresního soudu v Uherském Hradišti. Přítomni byli pouze podepsaní se zapisovatelem Státního soudu. Stalo se tak u příležitosti prohlášení usnesení o zavedení přípravného vyšetřování a uvalení řádné vazby vyšetřovací. Zjištěno bylo:

Jiří Malášek, 1909, školní rada min. školství: Udává, že při výslechu byl insultován pěstmi do hlavy, takže krvácel značně z nosu. Byl položen obličejem dolů a tlučen pravděpodobně gumovými obušky hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a v průběhu obou nohou. Zmíněné krajiny po několika dnech vykazovaly jednolitý hematom barvy velmi tmavé. Zvláště byl tlučen na obou chodidlech, kde vznikly puchýřovité hematomy.

Byl prý nucen dělat dřepy a při pádech byl kopán. Byl odveden do jiné místnosti, kde musel ponořovati holé nohy do studené vody. Dále bylo užito během vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do obou bot elektrody, pravděpodobně aluminiové a boty takto opatřené musel obout na boso. Byl položen na postel, načež přes zvláštní aparaturu byl několikrát zapínán proud ze sítě. Cítil prý v celém těle nesnesitelnou bolest a křeče. Během vyšetřování několikrát omdléval a byl při tom poléván studenou vodou.

Tento výslech trval do druhé hodiny ranní. Po výslechu byl položen na železné lůžko a každá ruka připoutána zvlášť americkými pouty ve vzpažené poloze k železné tyči hlavy postele. Poněvadž znovu omdléval, byla mu jedna ruka uvolněna. Následkem tohoto počínání zvracel prý po 17 dní veškerou potravu, a to zpočátku i tekutiny. Zvracel prý několikrát i krev. Dále močil krev. Byl ošetřován lékařem a do 7. 2. nevstal z lůžka. Ošetřující lékař mu nařídil držet dietu asi do dubna.

Bohuslav Koukal, 1905, úředník, bývalý politický vězeň: Čtyřikrát bylo použito insultace tlučením na chodidla. Doposud znatelné jizvy na ploskách obou nohou. Jedenkrát při vyšetřování užito opakovaného elektrického proudu. Způsob insultace a užití elektrického proudu jako ad 1.

Pavel Dědičík, 1906, profesor: Vyslýchán třikrát, tlučen do obličeje, tlučen přes obě šlapky. Následné otoky nohou s těžkými hematomy. Užito elektrického proudu. Kopán do zad. Nyní léčen na zánět ledvin. 14 dní nemohl chodit. Těžko chodí. Paresthaesie obou nohou, více vpravo. Na nohou ještě patrny známky insultace. Tělesně sláb, značně bledý, sešlý. V chůzi nejistý, potácí se. Trpí nespavostí, stálými strachy. Nervosní záškuby obličejových svalů. Třes celého těla, nálada plačtivá.

Následuje řada dalších obětí, diagnóza u všech podobná. V průvodním listě, kterým zjištěné skutečnosti sděluje dr. Horňanský ministerstvu spravedlnosti, v závěru konstatuje, že skutečnosti je horší než mrtvé litery a konstatuje také, že „soudcové zdejšího oddělení Státního soudu těžko by mohli převzít mravní odpovědnost za souzení lidí, jejichž pochybné doznání bylo vynuceno takovými prostředky, jak ve zprávě uvedeno“.